ČERNÝ KOCOUR

Nečekám a ani se nedomáhám, abyste tomuto šílenému, a přece tak obyčejnému příběhu, který tu vypíši, uvěřili. Byl bych věru blázen, kdybych to čekal; vždyť se to i mé vlastní smysly brání dotvrdit. A přece nejsem blázen, ani se mi nic nezdá, o tom vás ujišťuji. Zítra však zemru a dnes chci své duši ulevit. Nejdříve bych rád seznámil svět prostě, stručně a bez podrobných výkladů s pouhým sledem příhod v mé domácnosti. Důsledky těchto příhod mne děsily - trýznily - a zničily. Ale nebudu se pokoušet je vysvětlovat. Pro mne neznamenaly nic než hrůzu - mnohým nepřipadnou ani tak hrůzné jako spíše bizarní. Možná že se v budoucnu najde mozek, který mé přízraky zredukuje na běžnou, všední věc - nějaký chladnější, logičtější a ne tak vznětlivý mozek, jako mám já, a ten nebude vidět v okolnostech, které já líčím s hrůzou, nic víc než obvyklý postup docela přirozených příčin a následků.
Již od dětství jsem byl znám svou poddajnou a přívětivou povahou. Byl jsem dokonce tak nápadně útlocitný, že si ze mne kamarádi tropili žerty. Zvláště jsem miloval zvířata a rodiče mne proto zanášeli všemi druhy mazlíčků. Také jsem většinu času trávil s nimi a nemohl jsem být šťastnější, než když jsem je krmil a laskal. Tento povahový rys se mnou rostl, a kdyžjsem dospěl, byl mi jedním z hlavních zdrojů radosti. Těm, kdo si někdy oblíbili věrného a chytrého psa, nemusím snad ani vysvětlovat, jak nesmírné potěšení z toho plyne. V nesobecké, obětavé lásce němé tváře je cosi, co přímo zasahuje srdce toho, kdo nejednou zakusil vratké přátelství a chatrnou věrnost pouze lidského tvora.
Brzy jsem se oženil a s radostí shledal, že se v této zálibě se ženou shodneme. Když viděla, jak si libuji v domácích zvířatech, nevynechala jedinou příležitost, aby mi neopatřila právě ty nejmilejší. Měli jsme ptáky, zlaté rybky, nádherného psa, králíky, malou opičku a kocoura.
Ten kocour, to bylo zvíře pozoruhodně velké a krásné, úplně černé a tak chytré, že člověk žasl. Když přišla řeč na jeho inteligenci, připomínala manželka, která tajně věřila na pověry, dávný lidový názor, podle něhož jsou všecky černé kočky zakuklené čarodějnice. Pochopitelně to nikdy nemyslila vážně a já celou tu věc uvádím vlastně jen proto, že jsem si na ni náhodou vzpomněl.
Pluto - tak se kocour jmenoval - byl můj oblíbený mazlíček a kamarád. Jen já jsem mu dával jíst, a kam jsem se v domě hnul, všude mi byl v patách. A dokonce jsem mu jen stěží zabránil, aby za mnou nechodil ulicemi.
Naše přátelství trvalo několik let, avšak během této doby nastal v mé celkové letoře či charakteru (stydím se to doznat) pronikavý zvrat k horšímu. Vším byl vinen běs opilství. Den ze dne jsem byl mrzutější, nedůtklivější a bezohlednější k citům druhých. Na svou ženu jsem si dovoloval; mluvil jsem s ní hrubě a nakonec jsem jí vyhrožoval násilím. Moji miláčkové ovšem také pocítili změnu v mé povaze. Nejenže jsem je zanedbával, ale mizerně jsem s nimi zacházel. Pro Pluta jsem si však zachoval ještě tolik ohledu, že jsem mu neubližoval, jako jsem klidně ubližoval králíkům, opici, ba i psovi, když se mi náhodou anebo z příchylnosti připletli pod nohy. Avšak propadal jsem své chorobě - a která choroba se vyrovná Alkoholu! - a posléze i Pluto, který stárl a byl proto trochu nevrlý - i Pluto začínal zakoušet následky mého mrzoutství.
Když jsem se jednou v noci vracel značně opilý z jedné z mých oblíbených putyk kdesi ve městě, vzal jsem si do hlavy, že se mi kocour schválně vyhýbá. Popadl jsem ho a on ze strachu, že mu ublížím, se mi lehce zahryzl do ruky. Okamžitě mne posedl ďábelský vztek. V tu chvíli jsem nevěděl, co dělám. Má pravá dřívější duše jako by prchla z mého těla a jeho každou žilku teď zavalila nestvůrná, kořalkou živená zloba. Vytáhl jsem z kapsy u vesty nůž, otevřel jej, popadl ubohé zvíře za krk a chladnokrevně mu vyřízl z důlku jedno oko! Propadám se studem a odporem, když píši o této do nebe volající zlotřilosti.
Když se rni s jitrem vrátil rozum - když jsem se vyspal z oparu nočního hýření - pocítil jsem nad zlým činem, kterýjsem spáchal, zpola hrůzu, zpola výčitky svědomí, byl to však pocit matný a neurčitý a duše se nedotkl. Znovu jsem se vrhl na pití a brzy jsem veškerou vzpomínku na svůj vztek utopil ve víně.
Kocour se zatím pomalu zotavil. Na důlek po ztraceném oku byla sice strašná podívaná, ale zvíře už zřejmě netrpělo. Chodilo po domě jako dřív, ale přede mnou, jak se dalo čekat, vyděšeně prchalo. Bylo ve mně ještě kus někdejší něhy, a proto jsem se zprvu rmoutil nad tím zjevným odporem tvora, který mne kdysi měl rád. Ale tento cit byl záhy vystřídán podrážděností. A pak - aby můj pád byl dovršen a zpečetěn - posedla mne Zvrácenost. Filozofie tento pojem opomíjí. A přece vím právě tak jistě, jako že žije má duše, že zvrácenost je jedním z primitivních pudů lidského srdce - jednou z nerozlučných prvotních vlastností a pracitů, jež řídí vývoj lidské povahy. Kdo se aspoň stokrát nepřistihl, jak se dopouští zlého či pošetilého skutku jen a jen proto, že ví, že nemá? Cožpak nás cosi věčně nepudí porušovat navzdory rozumu to, čemu říkáme Zákon, jen proto, že to jako zákon chápeme? Tento duch zvrácenosti dovršil, pravím, můj pád. Ta nezbadatelná touha duše štvát samu sebe - znásilňovat vlastní přirozenost - křivdit jen pro křivdu samu - ta mne pudila, abych ubližoval dál, abych dokonal podlost, které jsem se dopustil na nevinném zvířeti. Jednou ráno jsem mu s chladným srdcem hodil kolem krku smyčku a pověsil ho za větev stromu. Pověsil jsem ho s pláčem, s hryzením svědomí, pověsil jsem ho, protože jsem věděl, že mě má rád, a protože jsem cítil, že mi nedalo důvod k pohoršení, pověsil jsem ho, protože jsem věděl, že tím páchám hřích - smrtelný hřích, který tak ohrozí mou nesmrtelnou duši, že ji možná i vyjme - pokud je to vůbec možné - z dosahu nekonečného milosrdenství Nejslitovnějšího a Nejukrutnějšího Boha.
Téhož dne, kdy jsem provedl tuto hanebnost, probudil mne v noci pokřik, že hoří. Záclony mého lůžka byly v plamenech. Hořel celý dům. Manželka, služka a já jsme jen o vlas ohni unikli. Všechno lehlo popelem. Požár pohltil veškerý můj majetek a já jsem od té chvíle propadl zoufalství.
Nesnažím se slabošsky dokazovat příčinnou souvislost mezi pohromou a podlostí. Ale řadím k sobě celý ten řetěz faktů a nerad bych některý článek opominul. Den po požáru jsem se šel podívat na trosky domu. Až na jednu se všechny zdi sesuly. Tou výjimkou byla ne zvlášť silná stěna uprostřed domu, k níž bylo přistaveno čelo mé postele. Omítka na ní celkem odolala žáru ohně, což jsem přičítal nedávnému nátěru. Kolem této stěny se nahrnul hustý zástup lidí a mnozí se zvláště o jednu její část velmi podrobně a dychtivě zajímali. Mou zvědavost podnítila slova jako "Podivné!", "Jedinečné!" a podobné výrazy. Přistoupil jsem blíže a na bílé ploše jsem spatřil podobu obrovské kočky, jakoby vystouplou v basreliéfu. Otiskla se tam s přesností vskutku podivuhodnou. Zvíře mělo kolem krku provaz.
Když jsem ten přízrak spatřil poprvé - pro mne to byl vskutku přízrak -, zůstal jsem ohromen a zděšen. Pak jsem si ale vše rozvážil a ulevilo se mi. Kocoura jsem přece pověsil pokud se pamatuji, v sousední zahradě. Jakmile nastal poplach, nahrnulo se do zahrady plno lidí a někdo zvíře podle všeho ze stromu odřízl a vhodil je otevřeným oknem do mého pokoje. Patrně to provedl proto, aby mne vyburcoval ze spaní. Jak se pak zřítily ostatní stěny, vmáčkly oběť mé podlosti do vrstvy rozměklé malty a její vápno spolu s plameny a čpavkem zdechliny dotvořily podobiznu, kterou jsem spatřil.
Třebaže jsem se s tímto úděsným zjevem rozumově docela hladce vypořádal - se svědomím jsem to ovšem tak dobře nesrovnal -, přece jen to silně otřáslo mou obrazností. Celé měsíce jsem se nemohl zbavit toho kočičího strašidla a opět se ve mně začal probouzet jakýsi matný cit, ale nebyly to výčitky svědomí, jak se mi zdálo. Dokonce jsem začal litovat ztráty zvířete a ohlížet se v hnusných krčmách, do kterých jsem teď zapadal, po jiném takovém mazlíčkovi, prvnímu aspoň trochu podobném, jenž by mi ztrátu nahradil.
Jedné noci, když jsem zase zpola otupělý vysedával v kterési vykřičené špeluňce, přilákal náhle mou pozornost černý předmět, ležící na jednom z ohromných sudů džinu či rumu, z kterých se zařízení místnosti většinou skládalo. Hleděl jsem několik minut upřeně na vršek sudu a tu mě udivilo, že jsem předmět nezahlédl už dřív. Přistoupil jsem k němu a dotkl se ho. Byl to černý kocour - ohromný - právě tak velký jako Pluto a ve všem mu navlas podobný, krom jedné věci. Pluto neměl na těle jediný bílý chloupek, kdežto tento kocour měl téměř přes celou hruď velikou, rozmazanou bílou skvrnu.
Jakmile jsem se ho dotkl, ihned vstal, začal hlasitě příst, lísal se mi k ruce a zřejmě se radoval, že si ho všímám. Nu, to je přece potvůrka, jakou jsem hledal ! Hned jsem ho také chtěl od hospodského koupit, ten však prohlásil, že mu nepatří - nic o něm prý neví - nikdy předtím ho neviděl. Hladil jsem zvíře dál, a když jsem se pak měl k odchodu, ukázalo se, že se mu zachtělo jít se mnou. Dovolil jsem mu to a cestou jsem se občas shýbl a pohladil ho. Když jsme došli domů, kocour tu okamžitě zdomácněl a žena si ho také ihned velmi oblíbila.
Já jsem však brzy shledal, že se mi začíná protivit. Předpokládal jsem pravý opak, přesto však mě jeho očividná příchylnost - nevím jak a nevím, proč to tak bylo - spíše odpuzovala a obtěžovala. Znenáhla se tento odpor a nedůtklivost vystupňovaly až k rozhořčené nenávisti. Vyhýbal jsem se zvířeti; určitý pocit hanby a vzpomínka na dřívější ukrutnosti mi bránily týrat ho. Několik týdnů jsem ho neudeřil ani jinak netýral, ale znenáhla - opravdu znenáhla mne při pohledu na ně začal jímat nevýslovný hnus a raději jsem od něho mlčky prchal jako před morovou nákazou. Mou nenávist podnítilo nepochybně i to, že jsem hned ráno, jak jsem zvíře přivedl domů, zjistil, že mu tak jako Plutovi chybí jedno oko. Tato okolnost je však tím víc přiblížila mé ženě, která - jak jsem již řekl - byla prodchnuta onou laskavostí, kterou jsem míval i já kdysi v povaze a jež mi připravila tolik prostých, čistých radostí.
Čím silněji se mi však kocour ošklivil, tím byl ke mně přítulnější. Chodil mi v patách s takovou vytrvalostí, o jaké bych čtenáře jen stěží přesvědčil. Ať jsem se kdekoli usadil, již se krčil pod židlí nebo mi vyskočil na kolena a odporně se ke mně lísal. Jakmile jsem se zdvihl a chtěl jsem odejít, zapletl se mi pod nohy a málem mne porazil anebo se mi svými dlouhými, ostrými drápky zaťal do kalhot a vydrápal se mi až na prsa. V takových okamžicích se mi chtělo jedinou ranou ho zabít, avšak přece jen jsem se ovládl; bránila mi v tom jednak vzpomínka na někdejší zločin, ale hlavně přiznám se vám - nesmírný strach před tím zvířetem.
Tento strach nebyl v pravém slova smyslu strachem z nějakého fyzického zla - a přece si nevím rady, jak jinak to nazvat. Já se až stydím přiznat - ano, i v této zločinecké cele se stydím přiznat, že strach a hrůza, které mi zvíře nahánělo, byly vyvolány pouhopouhou chimérickou představou. Má žena mne nejednou upozorňovala na tvar bílé skvrny v chlupech, o níž jsem hovořil a která vlastně byla jediným viditelným znamením, jímž se cizí zvíře lišilo od kocoura, kterého jsem usmrtil. Čtenář si vzpomene, že toto znamení, ač velké, bylo původně velmi neurčité; avšak zvolna, téměř nepostižitelně nabývalo - a můj rozum se tomu dlouho vzpíral jako nějaké smyšlence - pevného a určitého obrysu. Nakonec dostalo podobu předmětu, jehož jméno se děsím vyslovit -především proto jsem si tu obludu hnusil, bál se jí a byl bych se jí i zbavil, kdybych si byl troufal - dostalo podobu, jak říkám, ohyzdné, příšerné věci - ŠIBENICE! Ó truchlivý, strašlivý nástroji, ztělesňující hrůzu a zločin - agónii a smrt!
Jaký jsem to byl teď ubožák - ta nejubožejší troska lidství! Považte: pouhé zvíře, němá tvář, jejíhož druha jsem zpupně utratil - pouhé zvíře připraví mně - mně, člověku, stvořenému k obrazu Nejvyššího - tolik nevýslovných běd! Ó již nikdy jsem neměl poznat dobrodiní odpočinku - ani ve dne, ani v noci! Ve dne mne zvíře na vteřinu neopouštělo; v noci pak jsem se co hodinu vylekaně probouzel z úděsných, strašidelných snů, avšak ta příšera mi dál horce dýchala do tváře, tiskla mě ohromnou tíhou - vtělená můra, žádnou mocí nezaplašitelná - navěky zavalující mé srdce!
Drcen těmito mukami, nechal jsem v sobě vyhasnout i poslední špetku dobra. Už jen o zlu jsem přemýšlel - nejpodlejší, nejtemnější myšlenky mne vůbec neopouštěly. Má dosavadní popudlivost vybujela v nenávist ke všem věcem, k veškerému lidstvu; a náhlými, častými a nezvladatelnými výbuchy hněvu, do něhož jsem se slepě hroužil, trpěla obvykle nejvíc - ó jaká hanba! - má trpělivá, odevzdaná žena.
Jednoho dne šla se mnou cosi obstarat do sklepa starého stavení, které jsme v chudobě museli obývat. Kocour se po příkrých schodech hnal za mnou a málem mne srazil dolů; to mne rozlítilo k nepříčetnosti. Napřáhl jsem sekeru (zapomněl jsem ve vzteku na dětinský strach, který mi dosud krotil ruku) a chtěl jsem jedinou ranou zvíře skolit. Kdyby ta rána byla dopadla, jistě by byla smrtelná, avšak mou ruku zadržela žena Vydrážděn tímto zásahem k ďábelskému hněvu, vytrhl jsem paži z jejího sevření a zaťal sekyru do jejího mozku. Na místě bez hlesu klesla k zemi.
Sotva jsem tuto obludnou vraždu spáchal, ihned jsem s naprostou rozvahou začal přemýšlet, kam tělo ukrýt. Věděl jsem, že z domu je ani ve dne, ani v noci nemohu odklidit bez nebezpečí, že mě zpozorují sousedé. V hlavě se mi vyrojilo mnoho nápadů. Také jsem si jednu chvíli říkal, že mrtvolu rozkrájím na drobné kousíčky, které pak spálím. Pak mě zase napadlo vykopat pro ni ve sklepní půdě hrob. Anebo jsem uvažoval o tom, že ji na dvoře hodím do studny - nebo ji jako nějaké zboží uložím do bedny, zařídím vše k odeslání a pak pošlu pro nosiče, aby ji z domu odnesl. Konečně jsem připadl na něco, co se mi zdálo mnohem vhodnější než všechno ostatní. Rozhodl jsem se, že ji ve sklepě zazdím - tak jako ve středověku zazdívali své oběti mniši.
K takovému účelu se sklep dobře hodil. Jeho zdi byly stavěny nedbale a nedávno byly ohozeny hrubou omítkou, která ve vlhku ještě neztvrdla. Kromě toho z jedné stěny čněl výstupek vytvořený větrací šachtou či krbem, a ten byl vyzděn a přizpůsoben ostatním stěnám. Byl jsem si jist, že zde mohu snadno vyjmout několik cihel, do díry vložit mrtvolu a všechno zase zazdít jako předtím, takže tu nikdo neodhalí nic podezřelého.
A tento výpočet mne nezklamal. Hasákem jsem cihly snadno vyboural, opatrně jsem mrtvolu přitlačil k vnitřní stěně, v této poloze ji podepřel a pak jsem všechno bez potíží uspořádal zas tak, jak to původně stálo. Obezřetně, nenápadně jsem si opatřil vápno, písek a štětiny, namíchal jsem omítku, která se nelišila od staré, a nanesl ji velmi pečlivě na nové zdivo. Když jsem skončil, měl jsem uspokojivý pocit, že se vše vydařilo. Zeď ničím neprozrazovala, že by se jí byl někdo dotkl; také smetí jsem pečlivě zametl. Pyšně jsem se rozhlédl a řekl si: "Vida, dnes jsem namouvěru nepracoval nadarmo!"
Teď mi jen zbývalo dopadnout potvoru, která mi způsobila tolik běd; konečně jsem se odhodlal ji zabít. Kdybych byl na ni v tu chvíli padl, byl by její osud zpečetěn, ale ukázalo se, že to prohnané zvíře se tak polekalo mého běsnění, že se střeží objevit přede mnou v mé nynější náladě. Nelze vylíčit, nelze si představit ten hluboký, blažený pocit úlevy v mé hrudi, když jsem shledal, že ten hnusný tvor je pryč. Ani v noci se neukázal - a tak jsem aspoň jednu noc od jeho příchodu do domu tvrdě a pokojně spal; ach ano, spal jsem, třebaže mou duši tížila vražda!
Minul druhý a třetí den, ale můj trýznitel nepřicházel. Opět jsem dýchal jako volný člověk. Ta obluda prchla v hrůze navždy z mého domu! Víckrát už ji nespatřím! Jaké ohromné štěstí mne potkalo! Pocit viny za temný čin mne příliš netrápil. Vyslýchali mne, ale na všechny dotazy jsem bez nesnází odpověděl. Dokonce nařídili domovní prohlídku - ale nic přece nemohli vypátrat. Hleděl jsem s jistotou vstříc budoucí blaženosti.
Čtvrtý den po vraždě mne naprosto nečekaně navštívili policisté a začali znovu celý dům velmi podrobně prohledávat. Byl jsem přesvědčen, že má skrýš je prostě nevypátratelná, a nepocítil jsem tedy ani stín rozpaků. Uředníci mne vybídli, abych je při prohlídce doprovázel. Prozkoumali každičkou škvíru, každý koutek. Nakonec už potřetí nebo počtvrté sestoupili do sklepa. Nehnul jsem brvou. Srdce mi tlouklo klidně jako člověku pohříženému v nevinný spánek. Procházel jsem se sklepem z jednoho konce na druhý. Založil jsem si
ruce na prsou a bezstarostně bloumal kolem. Policisté byli prohlídkou naprosto uspokojeni a už se chystali odejít. Mé srdce překypovalo radostí, kterou jsem nedovedl ukrotit. Prahl jsem po tom, abych vyslovil aspoň jediné vítězné slůvko a dvojnásob tak pocítil jejich přesvědčení o mé nevině.
"Pánové," řekl jsem, když už stoupali po schodech nahoru, "těší mě, že jsem rozptýlil vaše podezření. Buďte zdrávi a buďte o maličko vlídnější, pánové. Mimochodem - tohle je velmi dobře stavěný dům." (V zuřivé touze říci něco nenuceně jsem už sotva věděl, co vůbec povídám). - "Dá se říci skvěle stavěný dům. Tyto zdi - už jdete, pánové? - tyto zdi jsou důkladně stavěny." A tu, posedlý chvástavostí, zabušil jsem holí, kterou jsem držel v ruce, právě na onen kus zdiva, za kterým stála mrtvola mé drahé ženy.
Ó Bože, proč jsi mne neochránil, proč jsi mne nevytrhl z drápů arciďasa! Ještě nedozněla ozvěna mých úderů, a již mi z hrobky odpovídal hlas! Byl to pláč - zprvu tlumený a přerývaný jako vzlykot dítěte, ale znenáhla propukající v táhlý, ječivý a nepřetržitý křik, v zrůdné a nelidské vytí - kvílivý skřek hrůzy i triumfu, jaký se může jen z pekla ozývat, mnohohlasý skřek z hrdel zatracenců, zmítajících se v mukách, i satanů, jásajících nad jejich zatracením.
Bylo by bláhové mluvit o tom, co jsem si tenkrát myslel. V mrákotách jsem dovrávoral k protější stěně. Ti nahoře na okamžik strnuli děsem i bázní. Ale v příštím okamžiku již tucet statných paží strhávalo zeď. Zbortila se v jediném kuse. Před očima policistů se zjevila vzpřímená mrtvola, již značně rozložená, střísněná sedlou krví. Na její hlavě sedělo s rozšklebenou rudou tlamou a jediným ohnivým okem ohyzdné zvíře, které mne úskokem svedlo k vraždě a jehož zrádný hlas mne vydal katu. Zazdil jsem obludu do hrobky!

DÉMON ZVRÁCENOSTI
Ve svých úvahách o vlastnostech a podnětech lidské duše - o jejích prazákladních hnutích, jejích prima mobilia - se frenologové ani slovem nezmiňují ojednom sklonu, který před nimi právě tak opomíjeli moralisté, třebaže se zcela zjevně projevuje jako prvotní, elementární a nepotlačitelný rys. Z čiré zpupnosti rozumu jsme jej přezírali všichni. Dopustili jsme, aby jeho existence unikla našim smyslům z pouhého nedostatku víry - z neschopnosti uvěřit tajemnému, ať je to třeba Zjevení, nebo Kabala. Naše mysl na něj nepřipadla prostě proto, že byl nadbytečný pro naše poznání. Pro tento sklon jsme necítili potřebné pohnutky. Nepostřehli jsme jeho nutnost. Nechápali jsme, totiž nebyli bychom s to pochopit, i kdyby se nám pojem tohoto primum mobile sám jakkoli vtíral - nebyli bychom s to pochopit, v jakém smyslu - ať dočasném nebo trvalém - by mohl být prospěšný cílům člověčenstva. Nelze pochybovat o tom, že frenologie a do značné míry všechny metafyzické soustavy byly vyspekulovány a priori. Byl to člověk spíš rozumového, logického založení než člověk vnímavý či všímavý, kdo se jal Bohu podkládat a diktovat záměry a cíle. Když takto k svému sebeuspokojení vyzpytoval Jehovovy úmysly, sestavil z těchto úmyslů bezpočet myšlenkových systémů. Pomocí frenologie jsme například nejprve vyvodili (bylo to celkem nasnadě), že je Stvořitelovým záměrem, aby člověk jedl. Načež jsme člověku přidělili trávící ústrojí - a tímto ústrojím jako metlou nutí Stvořitel člověka, aby chtě nechtě přijímal potravu. Poté, jakmile jsme usoudili, že je vůle boží, aby člověk udržoval rod, objevili jsme ihned ústrojí rozmnožovací. A tak tomu bylo s pojmy jako výbojnost, ideálnost, příčinnost, tvořivost - a tak to zkrátka dopadalo s veškerým ústrojím, ať zastupovalo náklonnost, mravní cit, nebo schopnost abstraktně uvažovat. A vyznavači frenologické nauky doktora Spurzheima, ať se jakkoli snažili utřídit principy lidského počínání, napodobovali v podstatě jen své předchůdce: jako oni dedukovali a určovali vše z apriorně daného údělu člověka a ze svých představ o cílech jeho Stvořitele.
Bylo by bývalo moudřejší, bylo by bývalo spolehlivější třídit (když už je nutno třídit) spíš na základě toho, co člověk obvykle či nahodile dělal a vždycky nahodile dělá, než na základě toho, co má podle našich vžitých domněnek na pokyn Nejvyššího dělat. Jestliže nedokážeme pochopit Boha v jeho viditelných dílech, jak ho máme pochopit v jeho nepostižitelných myšlenkách, která tato díla vyvolávají v život ? Jestliže mu nemůžeme porozumět v jeho ověřitelných výtvorech, jak mu chceme porozumět v jeho bytostných rozpoloženích a etapách tvoření?
Indukční postup a posteriori byl by přiměl frenologii k tomu, aby jako vrozený a prapůvodní princip lidského počínání připustila cosi paradoxního, čemu z nedostatku přiléhavějšího výrazu můžeme říkat zvrácenost. V tomto smyslu je to vlastně nutkání bez pohnutky, nemotivovaná pohnutka. Poslušni těchto popudů jednáme bez srozumitelného účelu; anebo můžeme toto tvrzení, abychom se vyhnuli protimluvu, pozměnit takto: jednáme z důvodu, pro který bychom jednat neměli. V teorii se sotva najde méně zdůvodnitelný důvod, avšak v praxi není důvodu silnějšího. Pro určité povahy se za určitých podmínek stává naprosto neodolatelný. Jsem si tak jist, jakože dýchám, že jasné vědomí nesprávnosti nebo pochybnosti našich skutků bývá nezvladatelnou a jedinou silou, jež nás často dohání k tomu, abychom skutek provedli. A toto nepřekonatelné nutkání páchat zlo pro zlo samo nelze analyzovat, nelze je rozkládat na podružné složky. Je to prazákladní, primární podnět - prostě elementární. Dá se samozřejmě namítnout: nedáme-li se od některých skutků odvrátit jen proto, že cítíme, že bychom se od nich odvrátit měli, pak je naše počínání pouhou obměnou toho, co frenologové nazývají výbojností. Ale letmou úvahou se můžeme přesvědčit o mylnosti této námitky. Výbojnost v pojetí frenologů se v podstatě opírá o potřebu sebeobrany. Je to naše záštita proti hrozbám. Svou podstatou se přičiňuje o naše blaho, o náš klid; a tak touha žít klidně se v nás probouzí a rozvíjí současně s touto vlastností, totiž s jakýmkoli sklonem, jenž je pouhou obměnou výbojnosti, avšak v případě toho, co nazýváme zvráceností, nejenže nevzniká touha žít klidně, ale rodí se pocit krajně protichůdný.
Tuto sofistiku rozluštíme koneckonců nejlíp, prozkoumáme-li vlastní ledví. Ten, kdo důvěrně vyzpovídá a prozpytuje vlastní duši, nebude mít chuť vyvracet naprostou fundamentálnost zmíněného sklonu. Jak je nepochopitelný, tak je i rozpoznatelný. Není snad člověka, který by například někdy v životě nepocítil mučivé, neodbytné nutkání potrápit svého posluchače rozvláčností. Vypravěč si uvědomuje, že nudí: má upřímnou snahu bavit; jindy bývá stručný, přesný a jasný; užuž se mu derou na jazyk pádné a průzračné obraty; jen s námahou se krotí, aby je nepronesl; obává se hněvu toho, s kým mluví, a v duchu jej zažehnává; a přece mu hlavou bleskne myšlenka, že by mohl tento hněv všelijakými spletitostmi, vsuvkami a odbočkami vyvolat. Jediný záblesk myšlenky stačí. Podnět se vystupňuje v přání, přání v chuť, chuť v neovladatelnou žádost a žádost je (k lítosti i hanbě mluvčího a bez ohledu na následky) ukojena.
Máme před sebou úkol, který musíme urychleně splnit. Víme, že odklad způsobí pohromu. Nejrozhodnější okamžik našeho života v nás jako břeskná polnice burcuje činorodou energii. Planeme, hoříme dychtivostí pustit se do díla a předtucha skvělého výsledku nám zapaluje duši. Musíme je stůj co stůj dokončit dnes, a přece je odložíme na zítřek. Proč? Na to není odpověď - můžeme jen říci, že máme zvrácený pocit, i když podstatě tohoto pojmu stejně nerozumíme. A je tu zítřek a s ním ještě nedočkavější, úzkostná snaha dostát své povinnosti, avšak právě s touto umocněnou snahou přichází i nepojmenovatelná, strašná, protože nezbadatelná touha po odkladu. Tato touha sílí, jak ubývá času. Nadchází poslední hodina, poslední hodina činu. Jsme zmítáni urputností zápasu, který se v nás odehrává, zápasu mezi hmatatelnou skutečností a nehmatatelným fantómem. Dospěl-li však svár až takhle daleko, je naše zápolení marné - fantóm musí zvítězit. Hodiny bijí - je to umíráček našim dobrým časům. A zároveň je to kuropění zaplašující ducha, který nás tak dlouho děsil. Odlétá - mizí - jsme volni. Někdejší energie se navrací. Teď bychom rádi pracovali. Ale běda, je pozdě!
Stojíme na pokraji srázu. Zíráme do propasti - motá se nám hlava, je nám špatně. Náš první popud je couvnout před nebezpečím. Z neznámých důvodů zůstáváme. Pozvolna naše nevolnost, závrať a děs vplývají do jakéhosi oparu nepojmenovatelného pocitu. Tento obláček ještě neznatelněji nabývá určitějších obrysů - tak jako se pára z láhve v Tisíci a jedné noci zhmotnila v džina. Avšak náš obláček na okraji propasti se zhmotňuje v podobu mnohem příšernější než kterýkoli džin nebo démon z pohádky, a přitom je to pouhá myšlenka, třebaže strašná, která nám mrazivě proniká do morku kostí barbarskou slastí své hrůzy. Není to nic než představa o tom, co budeme prožívat za střemhlavého pádu z takové výšky. A po tomto pádu, po tomto překotném sebezničení - právě proto, že vybavuje jednu z nejúděsnějších a nejohavnějších vidin o smrti a mukách, jaké je naše představivost schopna - právě pro tu příčinu po něm nyní tak úporně prahneme. A protože nás rozum od srázu varovně odhání, my se k němu o to zběsileji přibližujeme. Není vášně tak běsovsky nedočkavé, jako je vášeň člověka stojícího zděšeně nad propastí a blouznícího o skoku do hlubin. Kdyby si jen na vteřinku dovolil zapřemýšlet, byl by nevyhnutelně ztracen; neboť úvahy nás nabádají k rozvaze, nutí nás ustoupit, a právě proto, tvrdím, ustoupit nemůžeme. Jestliže nás nezadrží přátelská ruka nebo jestliže se s náhlým vypětím všech sil nedokážeme vrhnout na pevný břeh propasti, pak skočíme a zahyneme.
Ať probíráme toto a podobné počínání z jakéhokoli zřetele, vždycky nacházíme jeho zdroj v duchu zvrácenosti. Chováme se nepřirozeně jen proto, že tušíme, že bychom se tak chovat neměli. Jiné srozumitelné pravidlo v tom nebo za tím nevězí; a mohli bychom v této zvrácenosti vidět věru úklady samého satanáše, kdybychom si neuvědomovali, že občas poslouží i dobré věci.
Rozhovořil jsem se tak široce proto, abych mohl jakžtakž odpovědět na vaši otázku - vysvětlit vám, proč tady jsem - uvést něco, co by aspoň trošinku naznačovalo důvod, proč mám na rukou tato pouta a proč pobývám v této cele odsouzence. Kdybych nebyl býval tak rozvláčný, byli byste mi teď buď zcela neporozuměli, anebo byste mne jako ta nejhorší chátra pokládali za šílence. Takto snadno pochopíte, že jsem jednou z nesčetných obětí Démona zvrácenosti.
Pochybuji, že by byl nějaký čin připravován důkladněji, s větším rozmyslem. Týdny, měsíce jsem promýšlel jak vraždu provést. Bezpočet plánů jsem zavrhl, protože jejich řešení skrývala možnost mého odhalení. Konečně jsem při četbě jistých francouzských memoárů objevil příběh o madame Pilauové, která málem podlehla otravě způsobené jedem, jímž byla náhodně napuštěna svíčka. Tato myšlenka rázem roznítila mou obraznost. Věděl jsem, že má oběť čítává v posteli. A věděl jsem, že žije v těsném a špatně větraném bytě. Ale není třeba, abych vás unavoval nepatřičnými podrobnostmi. Není třeba líčit vám, jak jednoduchou lstí jsem zaměnil voskovici ve svícnu u jeho lůžka za svíčku, kterou jsem sám vyrobil. Příštího jitra ho nalezli na lůžku mrtvého a koronerův výrok zněl: Zemřel z navštívení božího - smrt z rukou neznámého pachatele.
Zdědil jsem jeho majetek a po léta bylo všechno v nejlepším pořádku. Vůbec mi nepřišlo na mysl, že bych mohl být odhalen. Zbytků vražedné svíce jsem se obezřetně zbavil. Nikde jsem nezanechal ani stínek stopy, jejíž pomocí by mne mohli podezřívat, natož pak usvědčit ze zločinu. Nelze si představit, jak závratný pocit uspokojení mi zaplavoval hruď, kdykoli jsem se zamyslel nad svou absolutní bezpečností. Dlouhý čas jsem se tímto pocitem opájel. Poskytoval mi víc skutečné slasti než všechny toliko hmotné výhody, jež mi můj hřích přinášel. Avšak posléze nastala chvíle, od které takřka nepostřehnutelně začal příjemný pocit přecházet ve vtíravou, znepokojující myšlenku. Znepokojovala proto, že se ustavičně vtírala. Ani na vteřinku jsem od ní neměl pokoj. Právě tak nás obtěžuje - a bývá to běžné -, když nám protivně zní v uších (či spíše v paměti) nějaký banální popěvek nebo nezajímavý úryvek z opery. A netrpíme ostatně o nic méně, je-li to popěvek dobrý nebo operní árie vynikající. A tak jsem se nakonec znovu a znovu přistihoval, jak hloubám o své bezpečnosti a jak si tichým polohlasem opakuji pro sebe větu: "Nic mi nehrozí."
Když jsem se jednoho dne toulal ulicemi, zarazil jsem se při vyslovení těch tří navyklých slovíček - zašeptal jsem je téměř nahlas. V návalu vzteku jsem je pak takto rozšířil : "Nic mi nehrozí - nic mi nehrozí - ano - pokud nebudu takový blázen, abych se sám přiznal."
Sotva jsem tato slova pronesl, pocítil jsem, jak se mi do srdce vkrádá ledový chlad. Předtím jsem už zažil nejeden takový záchvat zvrácenosti (jejich povahu jsem se tu pokoušel objasnit) a dobře jsem se upamatoval, že jsem jejich náporu nedokázal ani jednou odolat. A nyní mé vlastní, bezděčné, hypnotizující vnuknutí, že bych snad mohl být takový blázen a přiznat se k vraždě, kterou jsem spáchal, strmělo přede mnou, jako sám duch zavražděného - a mlčky mne zvalo do náruče smrti.
Zprvu jsem se pokusil setřást tu tíživou můru. Rázně jsem vykročil - šel jsem rychle - stále rychleji a rychleji - dal jsem se do běhu. Strašlivě se mi chtělo křičet. Jako příboj na mne dotíraly myšlenky a každá nová vlna mne drtila novým děsem, neboť běda ! - věděl jsem - příliš dobře jsem věděl, že myslet v mém postavení znamená prohrát. Rozběhl jsem se ještě rychleji. Pádil jsem jako šílenec přeplněnými ulicemi. Lidé se mne posléze vylekali a začali mne stíhat. Tehdy jsem si uvědomil, že se můj osud naplnil. Kdybych si byl mohl vyrvat jazyk - byl bych to udělal - ale do uší mi stále zaléhal drsný hlas a ještě drsnější ruka mne popadla za rameno. Otočil jsem se - a lapl po dechu. Chvilku jsem zakoušel muka rdoušeného; oslepl jsem, ohluchl, potácel se závratí; a pak jako by mne nějaký neviditelný běs udeřil tvrdou dlaní do zad. Dlouho utajované tajemství se mi vydralo z duše.
Říkají, že jsem mluvil zřetelně a jasně, avšak s nápadným důrazem a vášnivým chvatem, jako bych se strachoval, aby mě nepřerušili dřív, než dokončím krátkou, ale smysluplnou výpověd, jíž jsem se vydával do rukou kata a do bran pekel.
Když jsem vylíčil vše, co by mě před soudem plně usvědčilo, klesl jsem v mdlobách k zemi.
Ale proč ještě něco dodávat? Dnes jsem zde a tíží mě řetězy! Zítra budu bez pout! Ale kde?

Medailon      

Již dlouho mne spalovala vysoká horečka. Vyčerpal jsem všechny utišující prostředky, které v tomto pustém apeninském kraji byly po ruce - avšak bez výsledku. Můj sluha a jediný ošetřovatel v opuštěném zámku byl příliš neklidný a také neobratný, aby se odvážil pustit mi žilou; ostatně v bitce s bandity jsem ztratil víc než dost krve. Také nebylo radno, aby ode mne odcházel shánět někde pomoc. Nakonec jsem si vzpomněl na balíček opia, který ležel spolu s tabákem v pouzdru mé vodní dýmky; v Cařihradě jsem si totiž navykl kouřit s tabákem i tuto omamnou látku. Pedro mi podal pouzdro. Sáhl jsem dovnitř a našel narkotikum. Když jsem si však chtěl kousek ukrojit, zarazil jsem se. Při kouření na tom zvlášť nezáleželo, jaké množství jsem ho požil. Obvykle jsem hlavičku dýmky naplnil do poloviny směsí, složenou z dvou rovných dílů opia a tabáku. Stávalo se, že jsem vykouřil celý obsah a nepocítil přitom žádný zvláštní účinek; někdy však jsem nevykouřil ani dvě třetiny dýmky a již se dostavily až zarážející příznaky duševní poruchy a varovaly mne, abych ustal. Jed ovšem účinkoval jen pozvolna, takže požitek byl bez jakéhokoli nebezpečí. Teď jsem ale stál před něčím novým. Až dosud jsem opium nepolykal. Požíval jsem čas od času laudanum a morfium a před požitím těchto narkotik bych nebyl zaváhal. Neměl jsem však tušení, jak se zachází s tímto jedem v tuhém stavu. Pedro věděl o správném dávkování právě tak málo jako já, a tak jsem byl v nouzi odkázán na pouhý odhad. Přesto jsem se nijak zvlášť nezneklidnil - prostě jsem se rozhodl brát lék postupně. Řekl jsem si, že spolknu nejdříve jen velmi nepatrnou dávku. Jestliže nezapůsobí, budu ji opakovat; a tak budu pokračovat, dokud horečka nepoleví, dokud se nedostaví spánek, po němž tolik prahnu a který již skoro týden neoblažil mé rozjitřené smysly. Není pochyby o tom, že právě táto zjitřenost smyslů, to tupé třeštění, jež mne již zachvacovalo, zbavilo můj rozum souvislého vnímání a tak jej zatemnilo, že jsem už nerozeznával velké věci od malých, neboť jsem je nemohl srovnávat podle ustálených měřítek. V této chvíli jsem vůbec netušil, že to, co jsem pokládal za mizivou dávku opia, mohla být právě tak dobře dávka přemrštěně veliká. Naopak, vzpomínám, jak jsem s jistotou odměřil svou dávku tak, že jsem ji porovnal s celkovým množstvím opia, které jsem měl. A tak dávka, kterou jsem nakonec spolkl - a spolkl jsem ji bez obav - byla zajisté jen malou částí kusu, který jsem držel v ruce.
Zámek, do kterého se můj sluha odvážil vniknout násilím jen proto, že nechtěl připustit, abych s těžkým zraněním nocoval pod širým nebem - byl jednou z oněch navršenin ponurosti a pompy, jaké se od nepaměti chmuří v Apeninském pohoří; a chmuří se právě tak ve skutečnosti, jako v románech paní Radcliffové. Bylo zřejmé, že zámek byl jen dočasně a před nedávnem opuštěn. Usídlili jsme se v jedné z menších, ne tak honosně zařízených komnat, která ležela v odlehlé věži budovy. Místnost byla bohatě vyzdobena, všechno však bylo potrhané a staromódní. Na stěnách visely čalouny, pokryté rozmanitými a roztodivnými zbraněmi a trofejemi, jakož i neobvykle velkým počtem smělých moderních obrazů v rámech s bohatými zlatými arabeskami. A tyto obrazy, jež visely nejen na hlavních stěnách pokoje, ale i v četných výklencích, které si bizarní architektura zámku nedovedla odpustit, tyto obrazy mne patrně vlivem začínajícího deliria nesmírně zaujaly. Přikázal jsem tedy Pedrovi, aby zavřel těžké okenice - byla už beztak noc -, zažehl svíce vysokého kandelábru, který stál v hlavách mého lůžka, a rozhrnul dokořán třásněmi zdobené závěsy z černého sametu, které postel obklopovaly. Vyslovil jsem tato přání proto, abych si mohl v případě, že neusnu, alespoň střídavě prohlížet obrazy a pročítat svazeček, který jsem nalezl na podušce a který se zabýval jejich popisem a rozborem.
Dlouho, předlouho jsem četl - a zbožně, obdivně se díval. Rychle a opojně prchaly hodiny a blížila se půlnoc. Když se mi pak poloha svícnu znelíbila, natáhl jsem s námahou ruku (nechtěje rušit dřímajícího sluhu) a přisunul svícen tak, aby jeho světla dopadala přímo na knihu.
To však mělo naprosto nepředvídaný účinek. Paprsky četných svící (a bylo jich mnoho) ozářily náhle výklenek, na který jeden ze sloupů lůžka vrhal až dosud hluboký stín. Tak jsem spatřil v živém osvětlení obraz, kterého jsem si předtím nevšiml. Byla to podobizna dívenky dozrávající v ženu. Jen letmo jsem pohlédl na obraz - a zavřel oči. Co mne k tomu vedlo, to mi zprvu unikalo, ale s přivřenými víčky jsem v duchu přemítal, proč jsem vlastně zavřel oči. Byl to naléhavý popud, kterým jsem chtěl zřejmě získat čas na rozmyšlení, chtěl jsem si ověřit, zda mne zrak neklame, chtěl jsem zklidnit a zkrotit svou fantazii - připravit se na střízlivější a spolehlivější pohled. Za okamžik jsem se upřeně zahleděl na obraz.
Teď jsem ani trochu nepochyboval, že vidím jasně, neboť první záblesk svic na plátně jako by rozehnal dřímotné mrákoty jež obestíraly mé smysly, a vyburcoval mne rázem k plnému vědomí.
Řekl jsem již, že to byla podobizna mladé dívky, a jak tomu bývá u medailónů, zachycovala pouze hlavu a ramena. Byla malována stylem, jakým s oblibou maluje své hlavičky Sully. Paže, ňadra i obrysy zářících vlasů vplývaly neznatelně do nejasného, a přece hlubokého stínu, který tvořil pozadí celku. Rám byl oválný, bohatě zlacený, zdobený maurským filigránem. Jako umělecké dílo nemohlo nic vzbudit větší obdiv než obraz sám. A přece to bylo něco jiného než dokonalost malby, než nesmrtelná krása zpodobené tváře, co na mne tak prudce a tak mocně zapůsobilo. Je také vyloučeno, že si má fantazie probuzená z polospánku zaměnila omylem tvář obrazu za tvář živé osoby. Rozeznával jsem přece okamžitě příznačné rysy malířské školy a rámu - a to jistě tuto představu již v samém zárodku zaplašilo. Nad tím vším jsem se teď vážně zamyslil a snad celou hodinu jsem tak napůl ležel, napůl seděl, zíraje utkvěle na portrét. Konečně se mi zdálo, že jsem poznal tajemství jeho účinku, a klesl jsem opět do lůžka. Poznal jsem, že čarovné kouzlo obrazu tkví v naprosté živoucnosti výrazu, který mne zprvu ohromil, potom zmátl, uchvátil a zděsil. S niternou, posvátnou hrůzou jsem postavil svícen na původní místo. Příčina mého hlubokého vzrušení zmizela mi tak z očí a já jsem dychtivě sáhl po svazku, který pojednával o obrazech a líčil jejich historii. Vyhledal jsem číslo, kterým byl označen medailón, a četl tato temná, podivná slova:
"Byla to dívenka převzácné krásy, a jak byla líbezná, tak byla i plná šťastné pohody. Neblahá však chvíle, kdy spatřila malíře, kdy k němu zahořela láskou, kdy si ho vzala za muže. On - náruživý, hloubavý a přísný, měl již jednu nevěstu: své umění. Ona - dívenka převzácné krásy a právě tak líbezná, jako plná šťastné pohody, rozjasnělá, úsměvná a dovádivá jako mladá srna, vše milovala, ze všeho se těšila; nenáviděla pouze umění, jež jí bylo sokem, děsila se pouze palety, štětce a ostatních ošklivých nástrojů, jež ji okrádaly o tvář milého. A tak tato paní vyslechla jistě s hrůzou přání malíře, namalovat portrét své mladé ženy. Ale byla pokorná a poslušná a sedávala odevzdaně po mnoho týdnů v temném, vysokém arkýři, kam pouze shora prosvítalo trochu světla na šedavé plátno. Malíř však planul pro své dílo a dlouhé hodiny a dlouhé dny na něm nepřestával pracovat. A byl to muž náruživý, nezkrotný a zasmušilý a svému zanícení propadal. Neviděl proto, že světlo, tak děsivě ozařující osamělou věžičku, hubí zdraví i ducha jeho manželky; všichni ji viděli chřadnout, jenom on ne. Ona se však stále usmívala a nestýskala si, neboť viděla, s jakou horoucí a spalující rozkoší se malíř (tehdy již slavný) pustil do svého díla, jak se dnem i nocí lopotí, aby vytvořil podobu té, která jej miluje, která však denně umdlévá a slábne. A vskutku, kdo podobiznu spatřil, hovořil zjihlým hlasem o věrnosti podoby jako o zázraku, který dotvrzuje nejen malířovo umění, ale i jeho hlubokou lásku k ženě, kterou tak nepřekonatelně zpodobil. Když však později práci dokončoval, nikdo už do věže nesměl. Malíř byl teď již posedlý tvůrčím zápalem, nespouštěl z plátna oči, ba i na tvář své ženy jen zřídkakdy pohlédl. A neviděl, že barvy, které roztírá na plátna, ubírá z líček té, která sedí před ním. A když uplynulo mnoho týdnů a zbývaly už jen maličkosti přičinit, pouhý dotek štětce na rtech, pouhý stínek barvy v oku, duch paní opět vzplál jako plamen v nitru lampy. A potom se štětec dotkl rtů, stínek zbarvil oko - a malíř stanul na okamžik před dílem, které vytvořil. Ale v příštím okamžiku, zíraje dále na obraz, začal se chvět a sinat a v úděsu zvolal: ,Toto je opravdu život sám!` Pak se prudce otočil k své milované - byla mrtva!

                                                         maska červené smrti

"Červená smrt" již dlouho pustošila zemi. Dosud žádná morová rána nebyla tak vražedná a tak obludná. Krev byla jejím zhmotněným znakem a pečetí - červeň a úděsnost krve. Přicházely pronikavé bolesti, pak náhlé mrákoty, pak prudké krvácení z pórů a konec. Šarlatovými skvrnami na těle a hlavně na tváři odsuzoval mor svou oběť do klatby, zavíral jí dveře před pomocí a soucitem bližních. Choroba člověka zachvátila, rdousila a v půlhodině sklála.
Avšak princ Prospero byl šťastný, neohrožený a prozíravý. Když byla jeho říše již napůl vylidněna, vybral si ze všech svých rytířů a dvorních dam tisíc zdravých a veselých přátel a uchýlil se s nimi do ústraní za vysoké zdi a cimbuří odlehlého kláštera. Byla to rozsáhlá a nádherná budova - výtvor princova vlastního výstředního, ale vznešeného vkusu. Byla obehnána mohutnou zdí. Ve zdi byly železné brány. Když sem dvořané přišli, přinesli s sebou kovářské výhně a těžká kladiva a zatavili závory. Chtěli se opevnit proti náhlým záchvatům zoufalství zvenčí a šílenství zevnitř. Klášter měl bohaté zásoby. Dvořané byli tedy zabezpečeni a mohli směle vzdorovat nákaze. Svět venku ať se o sebe postará! Jen blázen by se teď rmoutil a přemýšlel. Princ pamatoval na rozmanité radovánky. Opatřil šašky, komedianty, byly tu baletky, byli tu hudebníci, byly tu krásky a bylo tu víno. To všechno a ještě k tomu bezpečí - bylo uvnitř. Venku - Červená smrt.
Na sklonku pátého nebo šestého měsíce tohoto odloučení - právě když venku běsnil mor nejzuřivěji - uspořádal princ Prospero pro svých tisíc přátel velkolepý maškarní ples.
Byla to skvostná podívaná - ta maškaráda. Ale nejdřív vám vylíčím komnaty, v kterých se odehrávala. Bylo jich sedm - královské apartmá. V mnoha palácích vytváří řada takových komnat dlouhý a přímočarý průhled; posuvné dveře bývají dokořán rozevřeny téměř až ke stěnám, takže celý prostor lze snadno přehlédnout. Zde to ovšem bylo docela jiné, jak se ostatně při princově zálibě v bizarnosti dalo očekávat. Pokoje byly tak nerovnoměrně rozmístěny, že bylo vidět vždy sotva dál než do jednoho. Každých dvacet třicet kroků stěna prudce odbočovala a před divákem se otvíral nový a nový obraz. Uprostřed každé stěny bylo napravo i nalevo vysoké, úzké gotické okno vedoucí do přilehlé chodby, která se vinula podél zákrutů celého apartmá. Tato okna byla z malovaného skla, které mělo vždy takovou barvu, aby lahodila s barevným odstínem dekorace v komnatě. Nejvýchodnější pokoj byl například vyzdoben modře - okna byla proto jasně modrá. Druhá komnata měla okrasy a čalouny purpurové, takže i tabulky okna byly z purpuru. V třetí bylo všechno zelené - okna též. Čtvrtá byla zařízena i osvětlena oranžově, pátá byla bílá, v šesté převládala fialová. Sedmý pokoj byl zahalen do černých sametových čalounů, které pokrývaly strop a visely ze stěn, spadajíce v těžkých záhybech na koberec téže látky a barvy. Pouze v tomto pokoji nesouhlasila však barva oken s barvou výzdoby. Zde byly tabulky šarlatové - syté barvy krve. V žádné z těchto sedmi komnat nebyla uprostřed záplavy zlatých ozdob, jež tu byly nahodile rozmístěny či splývaly z klenby stropu, jediná lampa, jediný svícen. Uvnitř pokojů nehořelo světlo, ale na chodbách, které se kolem nich vinuly, stála před každým oknem těžká trojnožka s rozžhaveným uhlím, jehož plameny prozařovaly zbarvené sklo a místnost oslnivě osvětlovaly. Vznikaly tak přepestré, fantastické obrazce a dojmy. Ale v západní, černé komnatě, vyvolalo ohnivé světlo, proudící na temné závěsy krvavým sklem, opravdu přízračný účinek; tváře příchozích vypadaly v té záři tak úděsně, že se jen málokdo z celé společnosti osmělil překročit práh.
A v této komnatě stály u západní stěny ohromné ebenové hodiny. Jejich kyvadlo se houpalo s temným, těžkým, jednotvárným řinčením, a když minutová ručička opsala kruh ciferníku a hodiny začaly odbíjet, vydral se z kovových plic stroje zvuk, který byl sice jasný a zvučný, hluboký i harmonický, ale přitom tak podivně jímavý a naléhavý, že hudebníci v orchestru hodinu co hodinu přestávali na chvilenku hrát a naslouchali odbíjení; a tak se i tančící páry bezděky přestávaly otáčet a celá ta veselá společnost trochu zrozpačitěla, a jak hodiny odzváněly, bylo vidět, že ti nejrozmařilejší pobledli a ti starší, usedlejší, si rukou přejeli čelo jakoby v zmateném zasnění či zamyšlení; jakmile však údery dozněly, obecenstvo znovu propuklo v bezstarostný smích; hudebníci na sebe pohlédli a usmáli se vlastnímu zneklidnění a bláhovosti, a šeptem se navzájem ujišťovali, že při příštím odbíjení se už nedají tak dojmout a zmást - a pak uplynulo šedesát minut (do nichž se vejde tři tisíce šest set vteřin prchavého času), hodiny začaly vyzvánět znovu, a znovu se přikradly rozpaky, neklid a zamyšlení jako předtím.
Ale přesto byl to ples bujný a velkolepý. Vévoda měl prazvláštní vkus. Měl vytříbené oko pro barvy, znal jejich účinek. Dekorace podle běžné módy se mu nelíbily. Jeho návrh a plány byly smělé, oslnivé, nápady překypovaly ohromující nádherou. Snad si někteří myslí, že byl šílený. Lidé z jeho družiny si to nemysleli. Bylo třeba ho slyšet, vidět, dotýkat se ho - abyste si to opravdu nemysleli.
K této velké slavnosti uspořádal téměř sám celou tu proměnlivou výzdobu sedmi komnat a svým podmanivým vkusem sám určoval výběr masek. Byly to postavy skutku pitvorné - samý lesk a třpyt, dráždivost a přízračnost - připomínající Hugovy Hernani. Byly tu fantaskní postavy s údy a výstrojí, které k nim nepatřily. Byla tu šílená zjevení, jakoby bláznem vymyšlená. Mnoho podob krásných, mnoho rozmarných, mnoho bizarních, některé strašlivé a nemálo též odporných. Byl to věru zástup snových přeludů, co se tu vláčelo po komnatách! A ty přeludy se kroutily a ploužily, zbarvovány odstíny komnat, a šílené tóny orchestru jako by zněly ozvěnou jejich kroků. A tu se náhle v sametové síni ozve úder ebenových hodin a všechno na okamžik strne a všechno umlká - jen hodiny je slyšet. Přeludy stojí jako přimraženy. Avšak zvonivé údery doznívají - jen chvilenku to trvalo - a za jejich echem letí lehký, tlumený smích. A hudba se znovu rozvášní a přeludy ožijí a znovu křepčí ještě rozmarněji než dříve a zbarvují se zářemi z mnoha barevných skel, jimiž prosvítají zášlehy ohňů. Avšak ke komnatě tam na západě se teď už žádná maska neodváží přiblížit, neboť noci ubývá a krvavým sklem line se světlo čím dál ryšavější a čerň šerých čalounů děsí, a tomu, kdo vboří nohu do šerého koberce, zazní blízký tlumený cinkot ebenových hodin naléhavěji a vážněji než těm, kteří se baví v odlehlejších komnatách.
Tam se však hemžil hustý zástup, horečně pulsoval život. Bujný kvas vířil dál a dál - až konečně hodiny začaly odbíjet půlnoc. Hudba tak jako předtím zmlkla, utichlo kroužení párů, všechno zas rozpačitě znehybnělo. Tentokrát však hodinový zvon zazněl dvanáctkrát, a tak se asi stalo - protože bylo více času - že se do úvah těch přemýšlivějších hodovníků vloudilo o trochu víc ducha. A tak se snad také stalo, že ještě než poslední ozvěna posledního úderu zanikla v tichu, postřehli mnozí přítomnost masky, které si dosud nikdo nevšiml. A když se šeptem rozneslo, že se dostavil nový host, ozval se v obecenstvu šum a reptání, zprvu vyjadřující nesouhlas a údiv - posléze strach, hrůzu a odpor.
V shromáždění přízraků, jaké jsem vykreslil, by nějaký obyčejný zjev sotva vzbudil takový rozruch. Vždyť volba masek na tento večer byla takřka neomezena; ale ta nová postava přeherodovala samého Heroda a překročila hranice i princovy bezbřehé fantazie. I ten nejotrlejší člověk má v srdci struny, které ho rozechvějí, jakmile se jich dotknete. I člověk nadobro rozvrácený, jemuž je život i smrt jen pro smích, přestává s některými věcmi žertovat. A opravdu: celá společnost zřejmě v skrytu duše cítila, že v kostýmu i vystupování vetřelce není nic žertovného, že je v něm cosi nestoudného. Byla to vysoká, vychrtlá postava, zahalená od hlavy k patě do pohřebního hávu. Maska, která zakrývala tvář, byla zformována k tak přesné podobě tuhé tváře mrtvoly, že i nejpozornější pohled by sotva odhalil klam. Ale to všechno by rozjaření hodovníci, když už ne schválili, tedy aspoň strpěli. Zakuklenec však zašel příliš daleko: vzal na sebe podobu Červené smrti. Jeho rubáš byl potřísněn krví - a jeho široké čelo, skráně i tváře byly skropeny úděsným šarlatem.
Když na tento strašidelný zjev poprvé pohlédl princ Prospero (maska zvolna, velebně, snad aby zdůraznila, jakou hraje roli, procházela mezi tančícími), bylo vidět, jak se v prvním okamžiku křečovitě otřásl hrůzou či odporem; vzápětí mu však tvář zrudla hněvem.
"Kdo se opovažuje?" tázal se sípavě dvořanů, kteří mu stáli nablízku - "kdo se opovažuje urážet nás tímto rouhavým výsměchem? Chopte se ho a strhněte mu masku, ať poznáme, koho za svítání pověsíme na cimbuří!"
Princ Prospero stál ve východní, modré komnatě, když tato slova pronášel, ale nesla se zvučně a jasně dál, do všech sedmi pokojů - neboť princ byl člověk statný a smělý a hudba na jeho pokyn ihned umlkla.
Stál v modré komnatě s družinou bledých dvořanů po boku. Jakmile promluvil, vykročili chvatně směrem k vetřelci, který v tom okamžiku nebyl daleko a teď již sám rozvážným, důstojným krokem přistupoval k mluvčímu. Ta šílená drzost naháněla dvořanstvu podivný, posvátný strach, takže se mezi nimi nenašel jediný, kdo by proti masce pozvedl ruku; a tak se cizinec, nikým neohrožován, přiblížil až na krok k princovi; a pak, zatímco celý ten zástup jakoby z jediného popudu ucouvl ze středů komnat ke stěnám, kráčel nerušeně dál týmž slavnostním, odměřeným krokem, kterým sem vstoupil, prošel modrou komnatou a vstoupil do purpurové - z purpurové do zelené - zelenou prošel do oranžové - a tou opět do bílé - a odtud ještě dál do fialové, a v žádné se nikdo nepohnul, aby ho zadržel. A teprve tehdy, šílený vztekem a hanbou z chvilkové zbabělosti, se princ Prospero vzpamatoval. Vyrazil, hnal se zběsile šesti pokoji - úplně sám, neboť všechny zachvátil smrtelný děs - pádil s napřaženou dýkou a již přichvátal v nejzazší, sametové komnatě na tři čtyři kroky k odcházející postavě; ta se však náhle prudce otočila a pohlédla svému pronásledovateli do tváře. Ozval se pronikavý výkřik, zablýskla se dýka - a dopadla na černý koberec, na který vzápětí klesl mrtev i princ Prospero. Teprve pak se dav hodovníků pozvedl k zběsilé odvaze zoufalců a hnal se do černé komnaty. Když se však chopili zakuklence, jehož vysoká postava stála zpříma a nehybně ve stínu ebenových hodin, ustrnuli všichni nevýslovnou hrůzou - pohřební rubáš a mrtvolná maska, na něž se tak zuřivě vrhli, neskrývala v sobě žádný hmatatelný tvar.
A teď každý věděl, že přišla Červená smrt. Vkradla se tiše v noci jako zloděj. A bujaří hodovníci padali jeden po druhém v hodovních síních, zbrocených teď krví, a každý zemřel tak, jak právě klesl k zemi; a z ebenových hodin odešel život s životem posledního rozmařilce; a plameny v trojnožkách dohasly a tma a zkáza a Červená smrt rozprostřely nade vším svou bezmeznou moc.

jáma a kyvadlo-moje nej

Čtyřverší složené pro tržní bránu, která měla být postavena na staveništi Jakobínského klubu v Paříži.

Bylo mi zle, k smrti zle mi bylo z těch dlouhých muk, a když mne konečně odvázali a dovolili usednout, cítil jsem, že omdlévám. Poslední zřetelná slova, která jsem ještě zaslechl, byl rozsudek - strašný rozsudek smrti.

A pak mi hlasy inkvizitorů splynuly v jediný snový, mátožný šum. Vyvolal ve mně představu otáčení, snad že se mi ve fantazii sléval s klapotem mlýnského kola. To trvalo jen chvilku, neboť záhy jsem už neslyšel nic. Ještě okamžik jsem však viděl - ovšem s jakou děsivou zveličeností! Spatřil jsem rty černě oděných soudců. Připadaly mi bílé - bělejší než list papíru, na kterém toto píši - a až pitvorně tenké, tenké úporným výrazem pevné, neoblomitelné rozhodnosti a krutého opovržení k mukám člověka. Ještě jsem viděl, jak tato ústa pronášejí rozsudek, který byl pro mne osudem, jak se kroutí tou smrtonosnou formulí. Viděl jsem, jak pronášejí slabiky mého jména, a zděsil jsem se, neboť se nic neozývalo.

V těch několika vteřinách závratné hrůzy jsem ještě viděl, jak se jemně, sotva znatelně zachvívají šeré drapérie, jež zahalují stěny místnosti; a potom padl můj zrak na sedm vysokých svící na stole. Zprvu se mi zdálo, že mi přinášejí milost, že je to sedm útlých andělů, kteří mne zachrání; pak ale mé nitro zaplavila ničivá ošklivost, každá žilka se ve mně zachvěla, jako bych se dotkl galvanického drátu - podoby andělů se proměnily v beztvaré přízraky s hlavami z plamene - a já jsem poznal, že od nich mi pomoc nepřijde. A tu se mi do mysli jako lahodná melodie vkradla představa o blaženém spánku, který mne čeká v hrobě. Přicházela tichounce, něžně a dlouho jsem jí nemohl porozumět; jakmile jsem se však do ní plně ponořil, postavy soudců mi zmizely jako zázrakem z očí, vysoké svíce se propadly do prázdna, jejich plameny pohasly, zavládla černočerná tma, všechny vjemy a pocity jako by pohltil šílený, střemhlavý pád, v němž duše klesá do podsvětí. A vesmír nebyl nic než ticho a nehybnost a noc.

Omdlel jsem; a přece vím, že jsem neztratil vědomí úplně. Co mi z vědomí zbývalo, to si netroufám blíže označit, ba ani vylíčit; ale neztratil jsem je úplně. Ani v nejhlubším spánku, ani v deliriu, ani v mdlobách, ani v smrti, ano, nikdy, ani v samém hrobě neztrácíme vědomí úplně! Jinak by přece člověk marně doufal v nesmrtelnost. Když se probouzíme i z nejtvrdšího spánku, trháme chatrné předivo nějakého snu. A přece si již za vteřinu nevzpomeneme (tak křehké je to předivo), co se nám zdálo. Ze mdlob se vracíme do života ve dvou stadiích; nejprve prožíváme niterné, duševní stavy, pak pocítíme existenci fyzickou. Kdybychom si dovedli vybavit při vstupu do toho druhého stadia dojmy stavů prvních, patrně by nám tyto dojmy vypověděly mnohé děje z té hlubiny tam na druhé straně. A ta hlubina - co je ta hlubina? Kdybychom aspoň její stíny mohli jednou rozeznat od stínů záhrobí! I když však dojmy z toho, co jsem nazval prvým stadiem, nelze vůlí vybavit, nevynoří se přece jen po delším čase nezvány, samy? A neptáme se pak s údivem, odkud se vzaly? Člověk, který nikdy neupadl do mdlob, nevídá nikdy neznámé paláce a strašně povědomé tváře v žhoucích uhlech; ten člověk nehledívá na teskná zjevení plující vzduchem - neviditelná ostatním; ten člověk nedumá nad vůní nevídaného květu; ten člověk se nepozastavuje s úžasem nad melodií, která jej nikdy předtím neupoutala.

Znovu a znovu snažil jsem se vzpomenout, usilovně, s rozmyslem snažil jsem si připomenout aspoň nějakou známku toho stavu zdánlivého nebytí, do něhož má duše upadla - a již se mi chvilkami zdálo, že se mi to daří. Opravdu, měl jsem kratičké záblesky rozpomenutí, které se nepochybně vztahovaly - jak mi jasný rozum z pozdějšího údobí říká - k onomu stavu zdánlivého bezvědomí. Ty cáry paměti mi mlhavě vybavují vysoké postavy, které mne zdvihly a mlčky snášely kamsi dolů - níž a níž - až mne přepadla šeredná závrať z pouhé představy nekonečnosti toho sestupu. Vybavují mi také neurčitou úzkost kolem srdce, vyvolanou právě jeho nepřirozeným ztišením. Pak jsem pocítil náhlé znehybnění všeho kolem, jako by ti, kteří mne nesli (ó strašný průvod), sestoupili až kamsi za meze bezmezného prostoru a po úmorné práci odpočívali. A ještě se rozpomínám na cosi plochého a vlhkého; ale pak už zbývá jen šílenství - šílenství paměti, která se přehrabuje ve věcech zakázaných.

Znenadání se mi do vědomí vrátil pohyb a zvuk - zběsilý překotný pohyb srdce a jeho tlukot v mých uších. Pak přeryv slepé prázdnoty. Pak opět zvuk a pohyb i hmatový vjem - šimravý pocit po celém těle. Pak pouhé vědomí, že jsem, vědomí bez myšlenky - stav, který trval dlouho. Pak znenadání myšlenka a v ní úděsný strach i úmorná snaha pochopit vlastní skutečný stav. Pak neodbytná touha opět se pohroužit do tupých mrákot. Pak prudké probuzení k vědomí a pokus o pohyb - který se zdařil. A už je tu jasná myšlenka na proces, na soudce, šeré drapérie, rozsudek, na nevolnost, mdloby. Všechno další pak mizí v naprostém zapomenutí a teprve později jsem si z toho jen s krajním vypětím cosi mlhavého vybavil.

Až dosud jsem neotevřel oči. Měl jsem pocit, že ležím nespoután na zádech. Natáhl jsem ruku; dopadla těžce na cosi vlhkého a tvrdého. Chvílemi jsem ji tam tak nechal a snažil se přitom představit si, kde jsem a kdo vůbec jsem. Chtělo se mi - a přece jsem si netroufal - použít zraku. Děsil jsem se prvního pohledu na své okolí. Ale neobával jsem se tolik spatřit věci hrozné, jako jsem se strachoval, že neuvidím nic. Konečně jsem se zoufalým odhodláním chvatně otevřel oči. Mé nejhorší představy se naplnily. Obklopovala mne černá tma věčné noci. Lapal jsem po dechu. Neproniknutelnost tmy mne tížila, dusila. Vzduch nesnesitelně tísnil. Zůstal jsem tiše ležet a snažil se přemýšlet. Rozpomněl jsem se na inkviziční řízení a z něho jsem se pokoušel vyvodit, co se vlastně se mnou děje. Byl vynesen rozsudek a připadalo mi, že od té chvíle uplynula velmi dlouhá doba. Přesto jsem ani na vteřinu neuvěřil, že jsem opravdu mrtev. Vždyť něčemu takovému uvěřit - i když se o tom dočítáme v beletrii - zcela vylučuje vědomí samého bytí. A přece: kde jsem a co se se mnou děje? Odsouzenci k smrti, pokud jsem věděl, bývají upalováni a jedno takové autodafé bylo uspořádáno právě večer v den mého soudu. Vsadili mne snad znovu do vězení, kde mám čekat na příští popravy, které se budou konat třeba až za několik měsíců? Tu myšlenku jsem však vzápětí zavrhl. Vždyť oběti bývají požadovány okamžitě. A kromě toho moje bývalá cela, jako ostatně všechny cely odsouzenců v Toledu, měla kamennou podlahu a bylo v ní aspoň trochu světla.

A tu mi náhle úděsná představa vehnala proud krve do srdce - a nakrátko mne opět obestřely mrákoty. Sotva jsem se vzpamatoval, vyskočil jsem a chvěl se křečovitě po celém těle. Zběsile jsem všemi směry rozhazoval rukama. Nic jsem nenahmatal - a přece jsem se bál na krok pohnout, abych nenarazil na stěny hrobky. Z každičkého póru mi vyrazil studený pot a v ohromných krůpějích se mi usazoval na čele. Pak už jsem nevydržel muka napětí a opatrně, s rukama napřaženýma jsem pokročil vpřed; třeštil jsem oči z důlků, abych zahlédl alespoň chabý paprsek světla. Postoupil jsem tak o několik kroků - ale všude stále jen tma a prázdno. Vydechl jsem volněji. Zdálo se, že mne přece jen nepotkal osud nejobludnější.

Ale jak jsem se opatrně sunul dál, začaly se mi v hlavě rojit tisíceré temné pověsti o hrůzách Toleda. O zdejších žalářích se vyprávěly podivné věci - pouhé výmysly, říkal jsem si vždycky - ovšem tak podivné a tak příšerné, že je lépe opakovat je jen šeptem. Nechají mne v tomto černém podsvětí zahynout hladem, anebo mne čeká ještě děsivější úděl? Že je na konci smrt, smrt ukrutnější než bývá obvykle, o tom jsem nepochyboval - znal jsem příliš dobře své soudce. Teď mne zajímala a zneklidňovala jen její podoba a její čas.

Mé napřažené ruce narazily konečně na pevnou překážku. Byla to zeď, patrně kamenná - velice hladká, slizká a studená. Postupoval jsem podle ní, našlapuje obezřetně, nedůvěřivě, jak mne k tomu nabádaly dávné pověsti. Takto jsem však nemohl zjistit rozměry svého žaláře; stěna byla zřejmě všude stejně ztvárněna, takže jsem ji mohl snadno obejít a vrátit se tam, odkud jsem vyrazil, aniž bych to postřehl. Hledal jsem proto nůž, který jsem měl v kapse, ještě když mne odváděli do inkviziční síně. Nůž však byl pryč - vyměnili mi šaty za jakousi kutnu z hrubého serže. Napadlo mě vrazit čepel do nějaké škvírky ve zdivu a označit si tak výchozí bod. Bylo jistě lehké tuto nesnáz překonat - a přece se mi v mé rozhárané mysli zdála zprvu nezdolatelná. Utrhl jsem kus obruby ze své kutny a rozprostřel jej kolmo ke zdi. Představoval jsem si, že budu tápat kolem cely a až kruh dokončím, jistě tento cár opět nahmatám. Nepočítal jsem však s rozlohou žaláře ani se svou slabostí. Půda byla vlhká a kluzká. Chvíli jsem vrávoral vpřed, pak jsem klopýtl a upadl. Byl jsem tak zemdlen, že jsem zůstal ležet a záhy mne na místě přemohl spánek.

Když jsem se probudil a natáhl ruku, nahmatal jsem bochník chleba a džbán s vodou. Neuvažoval jsem o tom, na to jsem byl příliš vyčerpán, jen jsem se chtivě pustil do jídla a pití. Zanedlouho jsem však už zase pokračoval v obchůzce svého žaláře a s námahou jsem posléze dorazil k útržku látky. Do chvíle, než jsem upadl, napočítal jsem dvaapadesát kroků; než jsem pak došel k hadříku, ušel jsem dalších osmačtyřicet kroků. Urazil jsem tedy dohromady sto kroků; počítal jsem se dvěma kroky na yard, a tak jsem odhadl vnitřní obvod žaláře na padesát yardů. Narazil jsem ovšem ve zdi na četné hrany a nemohl jsem si tedy utvořit představu o tvaru krypty, ano, krypty - nezbývalo mi totiž, než to za kryptu považovat.

Tyto výzkumy mnoho smyslu neměly - naděje nebyla pražádná - a přece mne jistá zvědavost nabádala, abych pokračoval. Odstoupil jsem od zdi a odhodlal se přejít celý prostor napříč. Zprvu jsem postupoval nesmírně obezřetně, neboť podlaha, třebaže se zdála pevná, byla zrádně kluzká. Konečně jsem si dodal odvahy a vykročil rázněji; umínil jsem si přejít prostor pokud možno přímočaře. Tak jsem postoupil deset až dvanáct kroků, pak se mi však připletl pod nohy cár, visící z mé roztržené kutny. Přišlápl jsem si jej a prudce upadl na obličej.

Zprvu jsem byl pádem tak zmaten, že jsem si hned nevšiml poněkud zarážející okolnosti, která mne však záhy poté, ještě když jsem ležel, zaujala. Bradou jsem se totiž dotýkal podlahy, kdežto rty i horní část obličeje, třebaže zjevně spočívaly níže než brada, se nedotýkaly ničeho. A zároveň jako by se mi čelo hroužilo do lepkavého dýmu a do nozder mi stoupal podivný zápach tlející plísně. Natáhl jsem ruku a zachvěl jsem se děsem, neboť jsem zjistil, že jsem upadl těsně na okraj kruhové jámy, jejíž rozměry jsem ovšem zatím nemohl odhadnout. Šmátral jsem po zdi hned pod roubením jámy a podařilo se mi vydrolit malý úlomek; ten jsem pak hodil do prohlubně. Po mnoho vteřin jsem slyšel, jak při pádu naráží o stěny propasti; konečně se ozvalo duté žbluňknutí a po něm zvučné ozvěny. V témž okamžiku jsem zaslechl zvuk, jako by se mi nad hlavou rychle otevřely a právě tak rychle zavřely dveře, a tmou jako by náhle probleskl slabý zákmit světla, který zase tak náhle pohasl.

Poznal jsem, do jaké záhuby jsem se řítil, a zaradoval se z včasné náhody, která mne zachránila. Stačil jediný krok a byla by po mně veta. A právě takovou smrt - jaké jsem teď o vlas unikl - smrt z povídaček o inkvizici, považoval jsem za bujnou smyšlenku. Oběti tyranské inkvizice měly na vybranou: umírat buď za strašlivých muk tělesných, anebo s obludnými hrůzami duševními. Mně zřejmě určili smrt druhou. Dlouhými útrapami jsem byl vnitřně tak rozerván, že jsem se třásl už při zvuku vlastního hlasu a stal se tak v každém ohledu vhodným předmětem pro druh mučení, který mne čekal.

Drkotaje zuby, tápal jsem zpátky ke zdi a umiňoval si, že raději zahynu tam, než abych riskoval hrůzy šachet, kterých se mi teď v obraznosti vyrojilo několik v různých místech žaláře. Za jiného rozpoložení mysli bych se byl odvážil skoncovat rázem svou bídu skokem do jedné z nich; teď však byl ze mne ten nejhorší zbabělec. Také jsem ovšem nemohl zapomenout na to, co jsem četl o těchto jámách - jejich strašlivým účelem není prý usmrcovat oběti náhle.

Z přílišného rozrušení jsem probděl dlouhé hodiny; pak jsem však přece jen usnul. Když jsem se probudil, našel jsem vedle sebe tak jako předtím chléb a džbán s vodou. Mučila mne palčivá žízeň a naráz jsem nádobu vyprázdnil. Jistě v ní bylo něco omamného, neboť sotva jsem dopil, už se mi klížila víčka. Přepadl mne hluboký spánek - podobný spánku smrti. Nevím ovšem, jak dlouho jsem spal, ale když jsem znovu otevřel oči, rozeznával jsem své okolí. V přízračné sirnaté záři - nevěděl jsem zprvu, odkud se linula - mohl jsem obhlédnout rozsah i tvar žaláře.

Pokud šlo o jeho velikost, značně jsem se zmýlil. Zeď neměřila kolem dokola víc než dvacet pět yardů. Tento objev mne na chvíli zcela zbytečně potrápil; věru zbytečně - vždyť v strašlivém postavení, v němž jsem vězel, mohlo mít sotva něco menší význam než právě rozměry mé cely. Byl jsem však posedlý vyzkoumat každou maličkost a všemožně jsem si chtěl vysvětlit, jak jsem se při měření cely spletl. Konečně mi svitlo. Při prvním pokusu napočítal jsem dvaapadesát kroků do chvíle, kdy jsem klesl; dostal jsem se tehdy nepochybně až na jeden nebo dva kroky k útržku látky - ve skutečnosti jsem tedy obešel téměř celou kryptu. Pak jsem usnul, a když jsem se probral, patrně jsem se stejnou cestou vrátil - jedině tak jsem se mohl domnívat, že obvod cely je dvakrát delší než ve skutečnosti. Byl jsem zcela vyšinutý, a tak jsem ani nepostřehl, že jsem na svou pouť vyrazil se zdí po levici a skončil se zdí po pravé ruce.

Také v odhadování tvaru vězení mne cosi zmátlo. Když jsem tápal vpřed, nahmatal jsem ve zdi množství hran, což mi vnuklo představu velké nepravidelnosti - tak mocný má účinek naprostá tma na člověka, který procitá z letargie či spánku ! Byly to prostě hrany několika porůznu rozložených, mírně propadlých či vyklenutých míst. Tvar žaláře byl zhruba čtverec. Co jsem pokládal za zdivo, vypadalo teď jako obrovské pláty železa či jiného kovu, a jejich švy a spáry vytvářely ony výklenky. Celý povrch tohoto kovového pásu byl počmárán příšernými, odpornými výplody, vyvěrajícími z mnišských pověr o záhrobí. Postavy hrozících dáblů, kostlivců a mnoho dalších, vskutku úděsných obrazů pokrývalo a hyzdilo stěny. Všiml jsem si, že obrysy těchto nestvůr jsou celkem zřetelné, jejich barvy jsou však patrně účinkem vlhka vybledlé a rozmazané. Také podlahy jsem si teď povšiml. Byla kamenná. Uprostřed zela okrouhlá jáma, jejímuž jícnu jsem unikl; byla tu však pouze jediná.

To vše jsem viděl jen nejasně a s velikou námahou, neboť mé postavení i poloha se během spánku podstatně změnily. Ležel jsem teď zcela natažen na zádech na jakémsi nízkém dřevěném rámu. Byl jsem k němu pevně připoután dlouhým pásem, který se podobal popruhu. Mnohonásobně mi ovíjel údy a tělo a ponechával trochu volnosti jen hlavě a levé paži, takže jsem se mohl jakžtakž krmit z hliněné misky, která ležela po mém boku na zemi. S hrůzou jsem shledal, že džbán zmizel; ano, s hrůzou, neboť mne trýznila nesnesitelná žízeň. A moji mučitelé zřejmě zamýšleli tuto žízeň stupňovat - jídlo na misce bylo totiž palčivě okořeněno.

Hleděl jsem vzhůru a prohlížel si strop cely. Klenul se asi třicet, možná čtyřicet stop nad mou hlavou a byl sestrojen podobně jako postranní stěny. Na jedné desce mne silně zaujala prapodivná postava. Byla to postava Času, tak jak se obvykle maluje, až na to, že místo kosy držela v ruce cosi, co jsem na první pohled pokládal za malovanou podobu ohromného kyvadla, jaká vídáme na starých hodinách. Ve vzhledu tohoto mechanismu mne však něco nutilo k pozornější prohlídce. Jak jsem tak na ně vzhůru hleděl (kyvadlo viselo přímo nade mnou), měl jsem dojem, že se hýbá. Vzápětí jsem shledal, že je to pravda. Kývalo se v krátkých kmitech a ovšem zvolna. Několik minut jsem je tak pozoroval spíše s podivem než s bázní. Posléze mne jeho jednotvárný pohyb unavil a zadíval jsem se jinam.

Zaslechl jsem totiž slabý šelest, a když jsem pohlédl na zem, viděl jsem, jak se tu pohybuje několik obrovských krys. Vylézaly ze šachty, kterou jsem měl před očima hned po pravici. A nedbajíce mého upřeného pohledu, hrnuly se sem v houfech s lačnýma očima; lákal je pach masa. Jen s velkým, soustředěným vypětím jsem je od něho odháněl.

Po půlhodině (snad uplynula i hodina - měl jsem nejasnou představu o čase) jsem opět vzhlédl. A teď jsem spatřil něco, co mne opravdu zmátlo a udivilo. Dráha kyvadla se prodloužila bezmála o yard. A jeho rychlost byla přirozeně také mnohem větší. Ale hlavně mne znepokojil dojem, že znatelně pokleslo. Nyní jsem zpozoroval - netřeba dodávat s jakým děsem -, že jeho spodní konec tvoří srpek třpytné oceli, dlouhý asi stopu od hrotu k hrotu, které trčí vzhůru, a že hrana srpku je zřejmě ostrá jako břitva. A jako břitva byl patrně i bytelný a těžký, neboť od ostří vybíhal vzhůru do pevného, širokého tvaru. Byl připevněn k mohutné mosazné tyči, a jak se houpal, svištěl vzduchem.

Již jsem věděl najisto, jaký konec mi přichystala mučitelská vynalézavost mnichů. Pochopům inkvizice neušlo, že jsem rozpoznal jámu, jejíž hrůzy měl okusit tak zapřísáhlý kacíř, jakým jsem byl já - jámu, ten symbol pekla, podle pověstí považovaný za nejzazší vrchol všech jejich trestů. Do této jámy jsem jen čirou náhodou neupadl a dobře jsem věděl, že právě nečekaně, záludně připravená muka dodávají těmto vraždám v kryptách zvrácené pitvornosti. Když jsem tedy do propasti nespadl, nebylo už ďábelským záměrem teď mě tam svrhnout, ale připravit mi záhubu (druhé volby zřejmě nebylo) jinou a mírnější. Mírnější! V svém žalu jsem se pousmál výrazu, jakým jsem označil ten hrůzný pojem.

Proč vykládat o dlouhých, předlouhých hodinách smrtelného, ba víc než smrtelného děsu, kdy jsem odpočítával svištící kmity oceli! Kyvadlo klesalo níž a níž - coul po coulu - zlomeček po zlomečku - po stupních rozpoznatelných jen v intervalech, které trvaly věky! Teprve po několika dnech - ano, mnoho dní možná uplynulo - začínalo kmitat tak těsně nade mnou, že mne ovíval jeho břitký dech. Do chřípí se mi tlačil pach ostré oceli. Modlil jsem se - zapřísahal jsem do omrzení nebesa, aby urychlila sestup kyvadla. Běsnil jsem, šílel, vší mocí jsem se zdvíhal proti švihům strašlivého handžáru. A pak jsem se znenadání utišil a jen se usmíval na blyštivou smrt jako dítě na podivnou cetku.

Znovu mne načas obestřely mrákoty; byla to jistě jen chvilička, neboť když jsem nabyl vědomí, nezpozoroval jsem další pokles kyvadla. Ale právě tak mohla uplynout dlouhá doba - vždyť jsem věděl, že těm ukrutným ďáblům neunikly mé mdloby a že stroj mohou zastavit, kdy se jim zlíbí. Když jsem se probral, bylo mi nadto nevýslovně špatně a mdlo, jakoby po dlouhém hladovění. I v tomto čase smrtelné úzkosti

prahla lidská přirozenost po jídle. A s bolestným úsilím, pokud mi to pouta dovolovala, natáhl jsem levou ruku a uchopil ubohý zbytek jídla, který mi krysy nesežraly. Jakmile jsem vsunul sousto mezi rty, bleskl mi hlavou jakýsi nedomyšlený nápad - byla v něm radost i naděje. Jakou jsem si však já mohl dělat naději? Byl to, jak říkám, nedomyšlený nápad, jakých má člověk mnoho a nikdy je nestačí domyslit. Tušil jsem, že v něm byla radost i naděje; ale také jsem cítil, že se hned v zárodku rozplynul. Marně jsem se namáhal dobrat se k němu, znovu si jej vybavit. Dlouhé útrapy zničily takřka nadobro mé nejzákladnější duševní schopnosti. Zhloupl jsem - byl ze mne idiot.

Kyvadlo kmitalo v pravém úhlu k mému trupu. Viděl jsem, že srpek jej křižuje nad krajinou srdeční. Později roztřepí tkaninu mé kutny; vrátí se, znovu zachytí - znovu a znovu se bude vracet a sekat. Přes děsivé rozpětí kyvu (snad třicet i více stop) a neúprosné svištivé rázy, jimiž by rozťalo i ty železné stěny kolem, rvalo by mi po několik minut toliko šaty - nic víc. A u této představy jsem se zastavil - netroufal jsem si zatím přemýšlet dál. Tak houževnatě jsem se do ní pohřížil, tak jsem na té myšlence ulpěl, jako bych jí mohl další sestup oceli zarazit. Nutil jsem se k úvahám o tom, jaký asi zvuk vydá ten srpek, až mi smýkne přes oděv - o zvláštním, mrazivém záchvěvu, jaký asi proběhne nervy, až se ocel otře o látku. Tak dlouho jsem se probíral těmito malichernostmi, až mi stydla krev v žilách.

Dolů - neustále dolů se šinulo. Začal jsem s bláznivou rozkoší porovnávat rychlost, s jakou klesalo, s rychlostí, s jakou kmitalo. Doprava - doleva - daleko vzhůru - se skřekem zatracence! S kradmým skokem tygra rovnou k mému srdci! Chvíli jsem se smál, chvíli zoufale naříkal, jak ta nebo ona představa ve mně převládala.

Dolů - neodvratně, neúprosně dolů! Jen tři palce nad hrudí mi teď kmitalo! Zběsile jsem se snažil vyprostit levou paži. Byla volná jen od lokte k prstům. Stíží jsem dosáhl od mísy k ústům - ani o vlas dál. Kdybych dokázal zpřetrhat pouta nad loktem, snad bych kyvadlo zachytil a snad bych ho i zastavil. Ale to bych se právě tak mohl pokoušet zastavit lavinu!

Dolů - stále tak nepřestajně - stále nevyhnutelně dolů ! Zalykal jsem se a svíjel při každém jeho kyvu. Choulil se v křeči při každičkém švihu. S dychtivou, nesmyslnou, zoufalou nadějí jsem na kyvadlo upíral oči, když se rozmáchlo ode mne vzhůru; bezděčně jsem je mhouřil, když klouzalo dolů - třebaže smrt by mi přinesla jen úlevu - ó jak nevýslovnou úlevu! A přece mne do morku kostí mrazilo pomyšlení, že nepatrným posunem mechanismu se mi ta břitká, lesklá sekyra zatne do hrudi. A proč mne tedy mrazilo, proč jsem se ještě chvěl a choulil? Byla to naděje - naděje i na skřipci triumfující, naděje, která tiše promlouvá k odsouzencům na smrt i v žalářích inkvizice.

Poznal jsem, že zbývá deset, snad dvanáct rozmachů a ocel se dotkne mého šatu - a jakmile jsem si to uvědomil, prostoupil mé nitro onen zbystřený, soustředěný chlad, jaký provází zoufalství. Po mnoha hodinách a snad dnech jsem zase přemýšlel. Teď mě napadlo, že řemen, kterým jsem omotán, je z jediného kusu. Žádný provaz, nic jiného mne nepoutalo. Stačí tedy jeden úder břitkého srpku do kteréhokoli dílce řemenu - a pouto je rozťato; pak je mohu levou rukou snadno stáhnout z těla.

Ale jak hrozivě blízko by ocel švihala! Jen malinko se vzepřít znamenalo by smrt! Ale cožpak by pochopové inkvizice tuto možnost nepředvídali? Cožpak by jí nezabránili? A křižuje se pouto na mé hrudi právě s drahou kyvadla? V předtuše, že se má chabá a patrně poslední naděje rozplyne, zvedl jsem hlavu natolik, abych si viděl na hruď. Popruh obepínal mé údy a tělo křížem krážem - jenom ne v dráze smrtonosné sekery!

Sotva mi hlava klesla do dřívější polohy, blesklo mi cosi myslí, co bych mohl nejspíš označit jako druhou část oné nedomyšlené spásné myšlenky, o níž jsem se zmínil, jejíž úryvek mi mlhavě prolétl myslí, když jsem k rozpáleným rtům zdvihl pokrm. Teď už tedy byl nápad celý - sice temný, snad trochu šílený, nevyhraněný, přece však úplný. S horečnou pílí zoufalce začal jsem jej okamžitě uskutečňovat.

Již dlouho se nejbližší okolí nízkého rámu, na němž jsem ležel, doslova hemžilo krysami. Byly divoké, drzé, lačné, civěly na mne rudýma očima, jako by se nemohly dočkat, až se na mne vrhnou, jakmile se přestanu hýbat. "Co asi jsou zvyklé žrát v té jámě?" pomyslel jsem si.

Třebaže jsem je vší mocí hleděl odehnat, zhltaly bezmála všechno mé jídlo. Bez ustání jsem nad miskou mával či kroužil rukou, ale pro svou bezděčnou jednotvárnost přestal pohyb posléze působit. Ta žravá chamraď se mi co chvíli zahryzávala do prstů. Potřel jsem teď zbytky toho mazlavého ostrého pokrmu svá pouta, kam jsem jen na ně dosáhl; pak jsem zdvihl ze země ruku a zůstal strnule, bez dechu ležet.

Změna - ta náhlá nehybnost - hladovou havěť zprvu poplašila, postrašila. Některé z krys bázlivě ucouvly, mnohé se vrhly do jámy. To však trvalo jen chvilku. Nadarmo jsem nespoléhal na jejich nenasytnost. Jakmile zpozorovaly, že se nehýbám, vyskočilo jich pár nejdrzejších na mou pryčnu a čichaly k popruhu. To byl zřejmě signál k hromadnému náporu. Nové a nové hordy se hrnuly z jámy. Vydrápaly se na rám, ztekly jej a po stovkách se vrhaly na mé tělo. Pravidelný pohyb kyvadla je ani trochu nerušil. Uhýbaly jeho úderům a hleděly si pomazaných pout. Jejich rostoucí houfy na mne nalehly, zaplavily mne. Svíjely se mi na hrdle, studenými čumáky mi očichávaly ústa, dusily mne těžkými těly, drtily mi hruď hnusem, pro jaký svět nemá jméno, zmrazovaly mi srdce neodbytným slizem. Avšak cítil jsem, že stačí ještě chvilku vydržet - a mám vyhráno. Zřetelně jsem cítil, jak pouto povoluje. Věděl jsem, že se na několika místech již rozpadlo. S nadlidským úsilím jsem zůstával bez hnutí ležet.

A nechybil jsem ve svých výpočtech, nevytrval jsem nadarmo. Konečně jsem pocítil, že jsem volný. Popruh mi v cárech splýval z těla. Avšak kyvadlo již dotíralo na mou hruď. Rozťalo tkaninu na kutně. Prořízlo mi košili. Ještě dvakrát švihlo - všemi cévami projela mi ostrá bolest. Avšak nadešel okamžik úniku. Mávl jsem rukou a mé osvoboditelky se chvatně rozprchly. Pak jsem se zvolna, neúhybně, obezřetně, jen bočním pohybem a přikrčen, sunul z objetí pouta a z dosahu handžáru. Zatím jsem byl volný!

Volný - v chapadlech inkvizice! Sotva jsem slezl z té pryčny hrůzy na kamennou žalářní dlažbu, přestal se pekelný stroj hýbat a viděl jsem, jak jej neviditelná síla vytahuje stropem. To byla výstraha, která se mi zaryla do duše. Nepochybně jim neušel jediný můj pohyb. Volný! Zatím jsem unikl smrti za agonií jednoho druhu, ale jistě jsou pro mne přichystána muka nová a horší než sama smrt. S tímto pomyšlením jsem se těkavě rozhlížel po železném ostění, které mne uzamykalo. S mým žalářem se něco stalo - něco neobvyklého - jakási změna, kterou jsem zprvu jasně nepostřehl. Chvíli jsem jen nepřítomně bloumal, chvěl se a hroužil do planých, nesouvislých dohadů. Tu jsem si také poprvé všiml, odkud se line ta sirnatá záře osvětlující celu. Vycházela ze škvíry asi půl palce široké, která se táhla kolem celé spodní hrany stěn. Tato škvíra jako by oddělovala - a ukázalo se, že opravdu odděluje - stěny od podlahy. Pokoušel jsem se, ovšem bez výsledku, tím otvorem podívat.

Když jsem se vzpřímil, pochopil jsem náhle záhadnou proměnu své kobky. Již jsem se zmínil o tom, že obrysy postav na stěnách byly docela zřetelné, jen jejich barvy mi připadaly rozplizlé a neurčité. Barvy teď začaly intenzívně prozařovat, takže strašidelné, satanské postavy dostávaly výraz, jaký by rozdrásal i silnější nervy, než jaké jsem měl já. Ze všech koutů, kde jsem předtím nic netušil, zíraly na mne tisíceré démonské oči s tak zuřivou, úděsnou životností, hořely takovým zlověstným žárem, že jsem marně přemáhal obraznost, aby v nich viděla něco neskutečného.

Neskutečného! Vždyť jsem už pouhým dechem nabíral do chřípí pach rozžhaveného železa! Vězení prostoupil dusivý zápach. Každou vteřinu žhnuly temněji ty oči, zírající na má muka. Obrysy krvavých hrůz rozlévaly stále sytější nach. Zalykal jsem se, lapal po dechu! Již jsem prohlédl záměr svých mučitelů - těch neoblomitelných, těch nejsatanštějších ukrutníků! Uskočil jsem před žhavým kovem doprostřed cely. Když jsem si pomyslil, jak se co nevidět uškvařím žárem, představa studené studně mne blažila jako balzám. Vrhl jsem se k jejímu zejícímu kraji. Ztrhaným zrakem jsem upřeně pohlédl dolů. Záře z rozpálené klenby prosvítila její nejzazší kouty. Ale má mysl se ještě zoufalou vteřinu bránila přijmout dosah toho, na co jsem hleděl. Nakonec si to však prodralo, proklestilo cestu do mé duše - propálilo se to do mého zděšeného mozku. Ó kde je hlas, který to vypoví! Ó hrůzo! Ó raději všechny hrůzy světa - jen tuto ne! S výkřikem jsem prchal od propasti - zakryl si dlaněmi tvář a hořce se rozplakal.

Žár rychle sílil. Opět jsem vzhlédl - a roztřásl se jako v záchvatu zimnice. Žalář se proměnil podruhé - tentokrát se změnil jeho tvar. Jako prve jsem se zpočátku snažil popochopit, co se děje. Ale dlouho mne na pochybách nenechali. Můj dvojí únik podráždil pomstychtivost inkvizitorů a teď je tedy konec všem žertům s Králem děsu. Prostor býval čtvercový. Teď jsem viděl, že dvě železné stěny tvoří ostrý úhel - a dvě pochopitelně tupý. S rachotivým, sténavým lomozem se děsivá proměna dovršovala. Tvar kobky se ve chvilce zešikmil v kosočtverec. Ale tím proměna nekončila - již jsem ani nedoufal, ba ani si nepřál, aby skončila. Rád bych byl přitiskl rudé stěny k své hrudi jako plášť věčného míru. "Chci smrt," říkal jsem si, "jakoukoli smrt - jen ne smrt v jámě!" Já blázen! Což mi dosud nenapadlo, že planoucí železo mě má zahnat právě do jámy? Cožpak bych vydržel ten žár? A kdybych i vydržel, mohl bych vzdorovat jeho tlaku? A kosočtverec se teď zužoval tak rychle, že už jsem neměl čas uvažovat. Jeho střed a tedy i nejširší část byly právě nad rozšklebenou prohlubní. Uskočil jsem - avšak svírající se stěny tlačily mne neodbytně dál. Mé zprahlé, uzmítané tělo nemělo posléze už ani coul pevné půdy pod nohama. Přestal jsem bojovat, má zmučená duše však dobojovala ještě jediným mocným, dlouhým a posledním výkřikem zoufalství. Cítil jsem, že vrávorám na samém okraji - odvrátil jsem oči - -

Ozval se zmatený šum lidských hlasů! Ryčný jek mnoha polnic! Dunivé rachocení tisícerých hromů! Natažená ruka zachytila moji ruku, právě když jsem v mdlobách klesal do propasti. Byla to ruka generála Lasalla. Francouzská armáda vstoupila do Toleda. Inkvizice byla v rukou svých nepřátel.

Havran

Jednou o půlnoci, maje horečku a rozjímaje
nad divnými svazky vědy prastaré a záslužné -
když jsem klímal v polospaní, ozvalo se znenadání
velmi jemné zaťukání na dveře - a pak už ne.
"Je to návštěva, či zdání, bylo to tak nezvučné -
jednou jen a pak už ne."

Ach, již při vzpomínce blednu! Myslím, že to bylo v lednu,
každý uhlík vrhal stín jen přede mne a dál už ne.
Toužil jsem po kuropění; - marně hledaje v svém čtení
ulehčení od hoře nad Lenorou - již poslušné
světice zvou Lenora - nad jménem dívky nadvzdušné,
jež byla mou a teď už ne.

Smutný šelest záclon vlaje z hedvábí a ohýbá je
s hrůzou - již jsem do té doby neznal ani přibližně;
abych skryl své polekání, říkal jsem si bez ustání:
"Je to host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně -
pozdní host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně -
jednou jen a pak už ne."

Tu má duše vzrušila se; řek jsem bez rozpaků v hlase:
"Prosím, pane nebo paní, odpusťte mi velmožně;
avšak byl jsem v polospaní, když jste přišel znenadání,
přeslechl jsem zaklepání - je to skoro nemožné,
že jste klepal vy" - poté otevřel jsem úslužně -
venku tma a víc už ne

Hledě dlouho do tmy z prahu, stoje v pochybách a strachu,
dlouho snil jsem, jak si nikdo netroufal snít mimo mne;
ale ticho bez rušení, ani slůvka na znamení,
jenom plaché oslovení "Lenoro!", zní zimničně,
to já šeptám "Lenoro!" - a ozvěna dí zimničně
jenom to a víc už ne.

Vrátil jsem se do pokoje, velmi divě se a boje,
když jsem zaslech trochu silněj nový šramot poblíž mne.
"Jistě cos za chumelice padlo mi na okenice;
podívám se ze světnice, co jsi zač, kdo budíš mne -
ztlumím na okamžik srdce, najdu tě, kdo budíš mne; -"
vítr a nic jiného už ne.

Vyrazil jsem okenici, když tu s velkou motanicí
vstoupil starodávný havran z dob, jež jsou tak záslužné;
bez poklony, bez váhání, vznešeně jak pán či paní
usadil se znenadání v póze velmi výhružné
na poprsí Pallady - a v póze velmi výhružné
si sedl jen a víc už ne.

Pták v svém ebenovém zjevu ponoukal mne do úsměvu
vážným, přísným chováním, jež bylo velmi vybrané -
"ač ti lysá chochol v chůzi, jistě nejsi havran hrůzy,
jenž se z podsvětního šera v bludné pouti namane -
řekni mi své pravé jméno, plutonovský havrane!" -
Havran děl: "Už víckrát ne."

"Proroku," dím, "mene tekel, ať jsi pták anebo z pekel,
synu podsvětí, a přece, proroku, pojď hádat mně -
statečně, byť opuštěný žiji zaklet v této zemi,
dům mám hrůzou obklíčený, zda tvá věštba uhádne,
zdali najdu balzám v smrti, zda tvá věštba uhádne" -
havran dí: "Už víckrát ne."

"Proroku," dím, "mene tekel, ať jsi pták anebo z pekel,
při nebi, jež nad námi je, při Bohu, jenž leká mne,
rci té duši, jež žal tají, zdali aspoň jednou v ráji
tu, již svatí nazývají Lenora, kdy přivine,
jasnou dívku Lenoru, kdy v náruči své přivine" -
havran dí: "Už víckrát ne."

"To řek jistě na znamení, že se chystáš k rozloučení,
táhni zpátky do bouře a do podsvětí, satane! -
nenech mi tu, starý lháři, ani pírka na polštáři,
neruš pokoj mého stáří, opusť sochu havrane!
Vyndej zobák z mého srdce, opusť sochu, havrane!"
Havran dí: "Už víckrát ne."

Pak se klidně uvelebí, stále sedí, stále sedí,
jako ďábel na bělostných ňadrech Pallas Athéné;
oči v snění přimhouřeny na pozadí bílé stěny,
lampa vrhá beze změny jeho stín jímž uhrane,
a má duše z toho stínu, jímž mne navždy uhrane,
nevzchopí se - víckrát ne.

THE RAVEN

by Edgar Allan Poe
(1845)

   Once upon a midnight dreary, while I pondered, weak and weary,
Over many a quaint and curious volume of forgotten lore,
   While I nodded, nearly napping, suddenly there came a tapping,
As of some one gently rapping, rapping at my chamber door.
"'Tis some visitor," I muttered, "tapping at my chamber door-
                 Only this, and nothing more."

   Ah, distinctly I remember it was in the bleak December,
And each separate dying ember wrought its ghost upon the floor.
   Eagerly I wished the morrow;- vainly I had sought to borrow
   From my books surcease of sorrow- sorrow for the lost Lenore-
For the rare and radiant maiden whom the angels name Lenore-
                 Nameless here for evermore.

   And the silken sad uncertain rustling of each purple curtain
Thrilled me- filled me with fantastic terrors never felt before;
   So that now, to still the beating of my heart, I stood repeating,
   "'Tis some visitor entreating entrance at my chamber door-
Some late visitor entreating entrance at my chamber door;-
                 This it is, and nothing more."

   Presently my soul grew stronger; hesitating then no longer,
"Sir," said I, "or Madam, truly your forgiveness I implore;
   But the fact is I was napping, and so gently you came rapping,
   And so faintly you came tapping, tapping at my chamber door,
That I scarce was sure I heard you"- here I opened wide the door;-
                 Darkness there, and nothing more.

   Deep into that darkness peering, long I stood there wondering,
       fearing,
Doubting, dreaming dreams no mortals ever dared to dream before;
   But the silence was unbroken, and the stillness gave no token,
   And the only word there spoken was the whispered word, "Lenore!"
This I whispered, and an echo murmured back the word, "Lenore!"-
                 Merely this, and nothing more.

   Back into the chamber turning, all my soul within me burning,
Soon again I heard a tapping somewhat louder than before.
   "Surely," said I, "surely that is something at my window lattice:
   Let me see, then, what thereat is, and this mystery explore-
Let my heart be still a moment and this mystery explore;-
                 'Tis the wind and nothing more."

   Open here I flung the shutter, when, with many a flirt and
       flutter,
In there stepped a stately raven of the saintly days of yore;
   Not the least obeisance made he; not a minute stopped or stayed
       he;
   But, with mien of lord or lady, perched above my chamber door-
Perched upon a bust of Pallas just above my chamber door-
                 Perched, and sat, and nothing more.

Then this ebony bird beguiling my sad fancy into smiling,
By the grave and stern decorum of the countenance it wore.
"Though thy crest be shorn and shaven, thou," I said, "art sure no
       craven,
Ghastly grim and ancient raven wandering from the Nightly shore-
Tell me what thy lordly name is on the Night's Plutonian shore!"
                 Quoth the Raven, "Nevermore."

   Much I marvelled this ungainly fowl to hear discourse so plainly,
Though its answer little meaning- little relevancy bore;
   For we cannot help agreeing that no living human being
   Ever yet was blest with seeing bird above his chamber door-
Bird or beast upon the sculptured bust above his chamber door,
                 With such name as "Nevermore."

   But the raven, sitting lonely on the placid bust, spoke only
That one word, as if his soul in that one word he did outpour.
   Nothing further then he uttered- not a feather then he fluttered-
   Till I scarcely more than muttered, "other friends have flown
       before-
On the morrow he will leave me, as my hopes have flown before."
                 Then the bird said, "Nevermore."

   Startled at the stillness broken by reply so aptly spoken,
"Doubtless," said I, "what it utters is its only stock and store,
   Caught from some unhappy master whom unmerciful Disaster
   Followed fast and followed faster till his songs one burden bore-
Till the dirges of his Hope that melancholy burden bore
                 Of 'Never- nevermore'."

   But the Raven still beguiling all my fancy into smiling,
Straight I wheeled a cushioned seat in front of bird, and bust and
       door;
   Then upon the velvet sinking, I betook myself to linking
   Fancy unto fancy, thinking what this ominous bird of yore-
What this grim, ungainly, ghastly, gaunt and ominous bird of yore
                 Meant in croaking "Nevermore."

   This I sat engaged in guessing, but no syllable expressing
To the fowl whose fiery eyes now burned into my bosom's core;
   This and more I sat divining, with my head at ease reclining
   On the cushion's velvet lining that the lamplight gloated o'er,
But whose velvet violet lining with the lamplight gloating o'er,
                 She shall press, ah, nevermore!

   Then methought the air grew denser, perfumed from an unseen censer
Swung by Seraphim whose footfalls tinkled on the tufted floor.
   "Wretch," I cried, "thy God hath lent thee- by these angels he
       hath sent thee
   Respite- respite and nepenthe, from thy memories of Lenore!
Quaff, oh quaff this kind nepenthe and forget this lost Lenore!"
                 Quoth the Raven, "Nevermore."

   "Prophet!" said I, "thing of evil!- prophet still, if bird or
       devil!-
Whether Tempter sent, or whether tempest tossed thee here ashore,
   Desolate yet all undaunted, on this desert land enchanted-
   On this home by horror haunted- tell me truly, I implore-
Is there- is there balm in Gilead?- tell me- tell me, I implore!"
                 Quoth the Raven, "Nevermore."

   "Prophet!" said I, "thing of evil- prophet still, if bird or
       devil!
By that Heaven that bends above us- by that God we both adore-
   Tell this soul with sorrow laden if, within the distant Aidenn,
   It shall clasp a sainted maiden whom the angels name Lenore-
Clasp a rare and radiant maiden whom the angels name Lenore."
                 Quoth the Raven, "Nevermore."

   "Be that word our sign in parting, bird or fiend," I shrieked,
       upstarting-
"Get thee back into the tempest and the Night's Plutonian shore!
   Leave no black plume as a token of that lie thy soul hath spoken!
   Leave my loneliness unbroken!- quit the bust above my door!
Take thy beak from out my heart, and take thy form from off my
       door!"
                 Quoth the Raven, "Nevermore."

   And the Raven, never flitting, still is sitting, still is sitting
On the pallid bust of Pallas just above my chamber door;
   And his eyes have all the seeming of a demon's that is dreaming,
   And the lamplight o'er him streaming throws his shadow on the
       floor;
And my soul from out that shadow that lies floating on the floor

                 Shall be lifted- nevermore!