Anděl

Bylo mi chladno. Ležela jsem na podlaze tak tvrdé a studené jako by se mě dotýkala sama smrt. Sotva jsem mohla dýchat. Zatím jsem necítila nic než jen chlad a tepot svého ztěžklého srdce. Možná jsem měla zavřené oči a možná byla kolem mě temnota.Zlá a krutá temnota, jež dodávala mému tělu ten mrazivý pocit nehybnosti. Najednou se něco změnilo. Možná se mé zmrzlé řasy odlepily od sebe a otevřely bránu pro prostor za temnotou. Otevřela jsem oči. Byl to první náznak proudící krve v mém těle až k vlásečnicím k tak křehkému orgánu jako byly oči. Ještě zaslepené a ospalé, si nemohly zvyknout na oslepující světlo.Pomalu si začaly zvykat a už nebylo oslepující světlo, nýbrž nevelké svíce kolem mne. Jako šest tmavých strážců, jejíchž hlavy hrdě plály v prostoru kolem jediného lidského těla, jež bránilo nekonečné nicotě široko daleko. Pohla jsem hlavou. První co jsem krom ohnivých strážců spatřila bylo mé zubožené tělo. Náhle mnou projela ostrá bolest a nezastavila se dokud nevyplnila mou kůži zvláštní černavou hmotou. Hlava.Rozrostla se kolem očí, úst a kořínků mých zlatých vlasů a vytvořila ostrůvky pro otvory. Krk a hruď zčernala celá a čím víc mě tělo bolelo tím byly skvrny černější. Bolavé nohy byly pokryty černí už zezačátku ale jejich barva byla spíše našedivělá. Jakmile hmota dokončila svou práci a obrostla svou oběť, palčivá  bolest na chvíli ustala. Zjistila jsem, že mohu pohnout rukou a tak jsem promnula prsty a zápěstí. Lokty a ramena mi dovolily hýbat se v nevelké bolesti a tak se snažily v pudu sebezáchovy roztrhat černou hmotu. Vrhly se na břicho a kůži, která byla nejblíže. Místa, jež mé ruce zasáhly a vznikly  bílo-černé fleky a rány jež způsobily černé hmotě se ve chvilce zacelily.Mnou projela vlna zoufalství a děsu. Bolest začala znovu pulzovat a ruce už nemohly nadále spolupracovat. Z očí my vytryskly  bolestivé slzy, které se v momentě jakoby vypařily ze zčernalé kůže.  Prostorem zavál chladivý vítr a přes neustálou zimu mi pomohl myslet na něco jiného, než na bolest. Svíce jež strážily nezvanou duši pohasly. Opět nastala temnota. Byla snad ještě temnější a ukrutnější než prvních počátcích mého probuzení. Další vlna zoufalství, tentokrát mírně míšená ze smutkem jež vyvolával chlad, tma, a bolestné ticho.Po pár chvílích co kolem mne prolétl chladný vánek jež zničil světlo a utlumil všelijaké zvuky se znovu něco ozvalo. Zpočátku se zdálo, jako by neznámé a dosud neviděné plameny v obrovské dálce chtěly přijít blíž a pomoci mojí duši.Potom se z těch samých míst linulo světlo. Bylo snad po celé délce prostoru a ohraničilo ho to.Čím více se blížilo, tím více mě oslepovalo. Nakonec bylo tak blízko, že mé nechápavé oči ztmavily část záře tak, že se začaly tvořit zvláštní tmavé obrysy.První to byl jednoduchý tvar .Asi vejce. Z něho se utvořily obrysy mohutných paží nohou hlavy, křídel. Anděl? Z obrysů se stávaly skutečné tvary. Blížily se .Přišel ke mně. Můj anděl. Roztáhl svá světelná a dlouhá křídla a mým nebohým tělem zalilo teplo. Dotkl se mě. Jeho nádherná brněním obalená svalnatá paže mě pohladila. Podívala jsem se znovu na sebe. Z temné hmoty se stávala zlatá tekutina a ta rostla všude tam, kde byla bolestivá a chladná čerň. Z konečků prstů na nohou se rozlévala až k mojí hlavě. Byl to nádherný a uzdravující pocit. Andělovy ruce se mě dotkly podruhé. Zlatá tekutina ztvrdla a po chvilce se roztříštila na miliony kousků. Rozpadly se do všech stran a mě zůstala jen má kůže. Byla nádherná. Bez temné hmoty, bez rakovinových skvrn, bez bolesti. Anděl mě objal a pak pustil. Padala jsem. Ne však dlouho protože mě něco nadnášelo, něco mi dodávalo zvláštní sílu. Dostala jsem křídla. Zářivá a krásná jako ty Andělovy. Úžasný a hřejivý pocit. Byla jsem zdravá a necítila žádnou bolest.Anděl mě gestem svých rukou volal k sobě.Přijala jsem. Dal mi ten nejcennější dar. Dal mi zdraví. Dal mi křídla. Dal mi věčnost. Sbohem.

Susan Smith  1993+ Rakovina jater